Elementy
lymfocytární řady představují buněčnou populaci zastoupenou
nejvíce v likvoru za fyziologických poměrů. Za této situace převažují klidové formy elementů
lymfocytární řady, tedy lymfocyty malé, nahojaderné a střední (viz přehled). V
ojedinělém počtu mohou být i v normálním likvoru přítomny elementy aktivované,
jejich vyšší počet či přítomnost plasmatických buněk v likvoru je již však vždy
jevem patologickým. Mezi jednotlivými formami lymfocytárních elementů existuje
zcela plynulý přechod a ani nomenklatura lymfocytárních elementů není zcela
jednotná. Za zcela normální lze považovat přítomnost malého počtu aktivovaných
lymfocytárních elementů v likvoru, což lze jistě dobře vysvětlit tím, že ani za
fyziologických poměrů není likvorový prostor imunologicky němý. Počet zřetelně
aktivovaných lymfocytárních forem by však neměl přesahovat 10 % všech
lymfocytárních elementů. Nález vysoce aktivovaných elementů B-systému, tedy
lymfoplasmocytů a plasmocytů, je nutno považovat vždy za nález patologický, neboť
tyto elementy nemohou být zásadně v normálním likvoru přítomny. Obvykle se
vyskytují u chronicky probíhajících neuroinfekcí a u roztroušené sklerózy. Za
patologických okolností, kterými mohou např. být serosní zánětlivé procesy,
např. virového původu či navozené spirochétami, k nástupu aktivace buněk
lymfocytární řady ve velké lymfocyty, u buněk B-systému dále ještě v
lymfoplasmocyty a v buňky plasmatické, jejichž úkolem je produkce protilátek. K
podobnému jevů dochází u roztroušené sklerózy, kde však počet přítomných
lymfocytárních elementů je zpravidla podstatně nižší. Mononukleární pleiocytózu
s převahou lymfocytárních elementů a četným zastoupením jejich aktivovaných
forem lze považovat ze obvyklý nález u serosních neuroinfekcí. U roztroušené
sklerózy, kde jinak může nález dosti obdobný, lze pro nižší počet přítomných
elementů očekávat spíše jen mírnou lymfocytární pleiocytózu či lymfocytární
oligocytózu. Při použití základních barvicích metodik nelze morfologicky
odlišit elementy B a T systému, samozřejmě kromě lymfoplasmocytů a plasmocytů,
které jsou morfologicky specifické. Dále s populací lymfocytárních elementů
morfologicky splývá celulární řada NK-buněk (natural killers, přirození
zabíječi), které jsou některými autory považovány za zcela samostatnou buněčnou
řadu hematogenních elementů, jinými jsou však považovány za funkční podskupinu
lymfocytů (CD 16, CD 56). Spolehlivě lze odlišit buňky T a B systému a jejich
subpopulace pomocí CD znaků (clusters of differentiation) za použití
monoklonálních protilátek v preparátu zhotoveném sedimentační či centrifugační
metodou. K přesnému kvantitativnímu hodnocení lymfocytárních subpopulací lze s
výhodou použít průtokového cytometru, přesné kvantitativní zhodnocení ve
světelném či fluorescenčním mikroskopu je totiž zatíženou značnou chybou. V
naší laboratoři používáme CD typizaci zejména k průkazu přítomnosti
hematologických malignit a k jejich bližší klasifikaci. Používáme myší
monoklonální protilátky, k visualisaci pak sekundární a terciární protilátky
značené HRP (horse reddish peroxidase - křenová peroxidáza).
ELEMENTY LYMFOCYTÁRNÍ ŘADY - PŘEHLED:
LYMFOCYTY - MALÉ (NAHOJADERNÉ)
STŘEDNÍ
VELKÉ
LYMFOPLASMOCYTY
PLASMOCYTY
(Vývojová
řada T-systému končí u velkých aktivovaných lymfocytů - velkých lymfoidních
buněk.)
Další informace:
.