Autoprotilátky u autoimunitních chorob - laboratorní diagnostika autoimunitních chorob provázených výskytem autoprotilátek je relativně snadná. Autoprotilátky se vyšetřují metodami nepřímé imunofluorescence, westernblotovými technikami, metodami ELISA nebo RIA. Vyšetřuje se koncentrace autoprotilátek v séru (titr), určuje se izotyp (IgG,A,M), při imunofluorescenčním vyšetření i typ fluorescence. Nález autoprotilátek v séru nemusí znamenat, že se u pacienta jedná o autoimunitní onemocnění. Tuto diagnózu lze stanovit pouze v kontextu klinického obrazu a výsledků dalších pomocných vyšetření. Při terapii se titry autoprotilátek většinou snižují, někdy může dojít i k jejich spontánnímu vymizení v remisi onemocnění. Zvýšení koncentrace protilátek, které jsou pro dané onemocnění patogenetické, obvykle odráží aktivitu onemocnění. V mnoha případech však nález autoprotilátek a aktivita choroby nekorelují. Autoimunitní onemocnění, která nejsou provázena výskytem autoprotilátek, se laboratorně diagnostikují nesnadno. Týká se to především onemocnění postihujících CNS. Pro účast autoreaktivních lymfocytů nepřímo svědčí schopnost jejich proliferace in vitro v přítomnosti uvažovaného autoantigenu nebo extraktu z cílové tkáně (např. reakce na bazický myelinový protein u roztroušené sklerózy).

Další informace

Jiřina Bartůňková