Hepatitis C

 

Způsob přenosu viru hepatitidy C nebyl zatím plně objasněn, asi u 50 % případů byla prokázána krevní cesta. Průběh onemocnění může být od počátku asymptomatický (až v 50 %), takže diagnóza bývá určena až v chronickém stadiu. Asi 5 % případů se rozvine fulminantně s vysokou mortalitou (80 – 90 %). Chronická forma může probíhat jako relapsující nebo jako kontinuální, ev. jako bezpříznakové nosičství.

Pro průkaz infekce virem hepatitidy C (současné nebo proběhlé) se rutinně používá vyšetření specifického IgG namířeného proti HCV-antigenu (anti-HCV IgG). Pozitivita anti-HCV IgG není důkazem virémie, tedy důkazem právě probíhající infekce. Nepřímým důkazem akutní infekce je průkaz anti HCV IgM, toto vyšetření však není zatím rutinně prováděno. Virémii je možno s určitostí stanovit vyšetřením virové RNA metodou PCR. Toto je nutné před rozhodnutím k nasazení léčby interferonem a. Přítomnost anti-HCV IgG může znamenat: (současné diagnostické soupravy nejsou dostatečně citlivé ani specifické)

• překonanou infekci VHC a zhojenou bez následků,
• proběhlou infekci VHC s přetrvávající virémií ale chudým klinickým a laboratorním nálezem,
• chronickou virovou hepatitidu C s odpovídajícím klinickým, laboratorním i histologickým nálezem a positivitou testu HCV-RNA.

Diagnostika chronické hepatitidy C se opírá o následující kritéria:

• zvýšení aminotransferáz (ALT) po dobu 6 (12) měsíců,
• pozitivní HCV-RNA v séru,
• histologický nález biopsie jater odpovídající chronické hepatitidě,
• pozitivní anti-HCV protilátky.

Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit především autoimunitní hepatitidy a metabolické jaterní choroby. Jedna z kontraindikací léčby interferonem a, který je lékem volby u chronické hepatitidy C, je pozitivita protilátek proti hladké svalovině. Chronická hepatitida C přechází v asi 10 – 20 % případů do aktivní formy cirhózy a může též být podkladem hepatocelulárního karcinomu.

 

.