Práce se sklem

Druhy chemického skla

Běžné laboratorní sklo je obecně dvojího typu:

1. Skleněné nádobí, které se může bezpečně zahřívat nad plamenem se vyrábí hlavně z borosilikátového skla s malou roztažností, jako je např. naše sklo Sial nebo německé jenské sklo Duran, americké sklo Pyrex aj. Zhotovují se z něho kádinky, baňky, některé zkumavky, laboratorní přístroje, aparatury, filtry apod. Sklo tohoto druhu je odolné proti praskání, poněvadž v něm vzhledem k jeho malému koeficientu tepelné roztažnosti nevzniká během zahřívání velké pnutí, a lépe snáší mechanické namáhání. Z chemického hlediska je odolné proti kyselinám a zásadám a je zároveň sklem neutrálním, tj. neuvolňuje do. roztoků alkálie. Běžné druhy kleněného a sporcelánového nádobí, používaného v laboratoři anorganické chemie, jsou znázorněny na obrázcích.

2. Skleněná zařízení, která nejsou vystavena tepelnému namáhání a vyrábějí se z měkkého sodno-draselno-vápenatého skla, jehož složení i vlastnosti jsou dosti proměnlivé. Toto sklo vyniká čirostí a dobrými optickými vlastnostmi, což se oceňuje zejména u odměrných baněk apod. Měkké sklo měkne a taje při nižší teplotě než tvrdé sklo typu Sial a má velký koeficient tepelné roztažnosti, takže nesnese značnější kolísání teploty. Musí se proto velmi opatrně zahřívat nebo chladit. Odměrné válce, nálevky, hodinová skla a jiné tlustostěnné nádobí z měkkého skla nikdy nezahříváme přímo nad plamenem. Tenkostěnné zkumavky z měkkého stejnorodého skla smíme zahřívat přímo nad plamenem, ale vždy opatrně a stejnoměrně. Z měkkého skla se zhotovují i běžné skleněné trubice. Tento druh skla se volí proto, že není drahé a dá se snadno roztavit v plameni Bunsenova nebo Tecluho kahanu (viz Zahřívání ). Změklé sklo můžeme pak ohýbat nebo vyfukovat do žádaného tvaru.

Přehled některých druhů chemického skla

Název	Koeficient tepelné roztažnosti [a.10⁷]	Teplota měknutí [°C]
Kavalier K 35, ČR	55	625
Kavalier, Palex, ČR	49	650
SIAL, ČR	46	590
SIMAX, ČR	32	590
Duran Jena, SRN	36	539
Pyrex, USA	32	640

Řezání a otavování skleněných trubic

Chceme-li přeříznout skleněnou trubici nebo tyčinku, uděláme na jejím obvodu nožem na sklo nebo jemným pilníkem jednoduchý vryp. Trubici pak uchopíme nadhmatem do obou rukou s palci opřenými do trubice na straně protilehlé vrypu a stlačujeme ji palci dopředu, při čemž se zároveň snažíme ohnout ji ostatními prsty na opačnou stranu. (viz obr.: a) správně, b) špatně). Trubice se musí v místě vrypu pravidelně odlomit. Nedá-li se snadno odlomit, musíme vryp trochu prohloubit, jinak by trubice mohla prasknout nepravidelně nebo by se nám v rukou rozmáčkla.

Chceme-li přeříznout tlustostěnnou. trubici, vedeme pilníkem vryp kolem dokola po celém jejím obvodu. Pak se tohoto zářezu dotkneme kouskem skleněné tyčinky zahřáté do červeného žáru, a když se trubice ihned neodlomí, kápneme na toto místo kapku vody. Stejný postup volíme také tehdy, chceme-li odříznout tenčí skleněnou trubičku poblíže jejího konce, kde ji nemůžeme uchopit rukou. Nerovné okraje, zbývající při nepravidelném odříznutí nebo po násilném odlomení skleněné trubice, lze odstranit obroušením výčnělků; narážíme do nich rovnou plochou drátěné síťky, kterou při této operaci držíme pod úhlem 45° k trubici. Každá nově odříznutá skleněná trubice má na konci nepatrné ostré výčnělky a hrany, které musíme hladce otavit, abychom se o ně nepořezali. Při otavování konců držíme trubici téměř svisle tak, aby konec s ostrou hranou byl nad vnitřním modrým kuželem nesvítivého plamene. Trubicí otáčíme a zahříváme ji tak dlouho, až sklo právě začne měknout, což poznáme podle jasně žlutého zabarvení plamene. Kdybychom sklo ponechali příliš dlouho v plameni, konec trubice by se zúžil a nakonec úplně uzavřel.

Ohýbání a vytahování skleněných trubic

Ohýbáme-li skleněné trubice, musíme sklo rovnoměrně zahřívat v délce úměrné poloměru vyžadovaného oblouku. Rozehřátou trubici vyjmeme z pamene a ihned ji ohneme do požadovaného úhlu. Pak ji několik vteřin držíme v této poloze. Otavíme konce a položíme trubici na drátěnou síťku, aby vychladla. Nebyla-li trubice dost stejnoměrně ohřívána nebo sklo dosti ohřáto, může se v oblouku zkroutit, zploštit nebo zbortit (viz obr.: a) správně, b) špatně). Dokonalejšího ohnutí dosáhneme tehdy, uzavřeme-li jeden konec trubičky zátkou a do druhého při ohýbání mírně foukáme.

Vytahováním skleněných trubic po náležitém ohřátí na stupeň počínajícího tavení skla v horkém nesvítivém plameni kahanu můžeme zhotovovat skleněné pipetky, kapiláry nebo malé zkumavky.

Jaroslava Vávrová