Elektrodou
obecně rozumíme kontakt dvou (či více) navzájem nemísitelných fází, na jejichž
rozhraní může docházet k redoxním reakcím nebo k výměně elektricky nabitých
částic; výsledkem je potenciálový rozdíl mezi fázemi.
Elektroda na níž dochází k
oxidaci je anodou, její potenciál je
EA, v článku se (podle
konvence IUPAC) zakresluje vlevo. Elektroda na níž dochází k redukci je katodou, její potenciál je EK, v článku se zakresluje
vpravo. Napětí elektrochemického článku, DE, je pak
rovno rozdílu potenciálů katody a anody,
DE= EK
- EA
V případě, že elektrody
obsahují kapalnou fázi (roztok elektrolytu), jsou spojovány do článku solným můstkem, který mezi nimi umožňuje
vodivé spojení a zároveň brání promíchání roztoků v okolí elektrod. Solným
můstkem může být trubička naplněná roztokem indiferentního elektrolytu, jejíž
konce jsou uzavřeny porézní zátkou a zasahují do roztoků elektrolytu
jednotlivých elektrod.
Při znázorňování struktury elektrochemických článků se používá jednoduché lineární
formy zápisu. Respektuje se přitom konvence IUPAC, která udává, že anoda je
vždy zapsána vlevo a katoda vpravo. Místo vzniku potenciálu je znázorněno
svislou čarou |. Článek lze například
schematicky zapsat takto:
Cu | CuSO4 (a = 1) || AgNO3 (a = 1) | Ag.
Často se v zápisu uvádí jen
aktivní komponenty:
Cu | Cu2+ (a = 1) || Ag+ (a = 1) | Ag.
Jaroslava Vávrová
.