Membránové molekuly na lidských normálních a patologických buňkách

Pro přehled CD znaků klikněte ZDE.

Historický vývoj poznání

Dalo by se říci, že v minulém století se nahromadilo množství poznatků v nejrůznějších oborech (imunologie, hematologie, onkologie, endokrinologie, experimentální medicina) jejichž společným jmenovatelem je kritická účast buněčné membrány v různých fyziologických procesech. Doslova byla spuštěna lavina v objevování a charakterizování nejrůznějších typů molekul u různých druhů. V lidském systému se staly transplantační antigeny předmětem intenzivního výzkumu a tak vlastně to byly první molekuly, kterým byla věnována mimořádná pozornost. HLA-A,B,C antigeny byly zařazeny do MHC I. třídy a HLA-DR, DP, DQ do MHC II. třídy a také byla vyjasněna jejich chemická povaha a funkce. Další obrovský rozvoj v analýze antigenních membránových systémů byl v podstatě podmíněn dvěma směry, rozvojem nových detekčních technik a hybridomovou technologií.

Pro charakterizaci membránových molekul se z detekčních technik ukázaly jako zásadní dvě hlavní metody - imunofluorescence a průtoková cytometrie. Imunofluorescence dává různé možnosti a tak lze využit jednak přímé a jednak nepřímé fluorescence, popřípadně jejich kombinace. V imunoflourescenci se dají ještě požit různé fluorochromy. Průtoková cytometrie se ukázala jako nesmírně užitečná metoda a to pro celou řadu kvalitatívních a kvalitatívních stanovení celé řady proteinů. V průtokové cytometrii se jedná o automatické standardní vyhodnocení imunofluorescenčních nálezů, což oproti mikroskopickému vyhodnocení dává celou řadu výhod. Diky tomu došlo k neuvěřitelnému pokroku, který vyústil do současných znalostí, které jsou tak rozsáhlé, že již jenom málo lidí jsou schopni je absorbovat. Hybridimová technologie umožnila připravovat monoklonální (monospecifické) protilátky, které umožnily prokazovat rozsáhlé spektrum buněčných molekul. V druhé polovině minulého století se tak postupně odkrývaly membránové znaky (antigeny), které se vyskytovaly na různých morfologických profilech normálních a patologických buňkách převážně leukocytární povahy. Tyto antigeny byly objasňovány z hlediska jejich chemické struktury, genetické determinace, exprese a funkce. Odhaduje se, že lidská buňka zhruba obsahuje 10 000 těchto molekul, z toho zhruba jeden tisíc je přítomen na buněčné membráně a 9 000 molekul má intracelulární lokalizace. V současné době lze stanovovat jak intracelulární tak extracelulární (membránové) proteiny.

Pro toto odkrývání byl přímo zásadní objev C. Milsteina, který vyvinul novou metodu přípravy monoklonálních protilátek umožňující brilantně prokazovat nejrůznější molekuly, popřípadně vymezovat jejich epitopy. Jeho metoda vyústila do biotechnologii přípravy monoklonálních protilátek, které se staly středem nejen biomedicínského a farmaceutického průmyslu

Odkrývání membránových molekul přineslo i některé problémy. V literatuře byly popisovány membránové molekuly pod různými odlišnými názvy, což vedlo k zavedení tzv. CD klasifikačního systému. Tento systém nebo-li nomenklatura se tak postupně vytvářela na základě pracovních zasedání (workshopů) a konferencí, kterých se již uskutečnilo celkem osm.

Tabulka podává základní informace o těchto zasedání z hlediska formování CD znaků.

Základní informace o mezinárodních setkáních z hlediska vytvoření CD nomenklatury

Pracovní setkání	Místo konání	Rok	Počet MP prokazujících CD znaky	Definované CD znaky *
1	Paříž	1982	102	CD1 – CDw15
2	Boston	1984	126	CD16 – CD26
3	Oxford	1986	236	CD27 – CD45
4	Vídeň	1989	425	CD46 – CDw78
5	Boston	1993	662	CD79 – CD130
6	Kobe	1996	444	CD131 - CD166
7	Harrogate	2000	273	CD167 - CD247
8	Adelaide	2004		CD247 – CD350

Poznámka: * = v CD systému jsou zahrnuta i některá CD označení rezervována pro další znaky, které budou postupně doplňovány

Prvé setkání bylo v roce 1982 v Paříži, kde byl založen CD klasifikační systém, potom následovalo setkání v Bostnu (1984), Oxfordu (1986), Vídni (1989), znovu v Bostonu (1884), Kobe (1996), Harrogate (2000) a naposledy v Adelaide (2004). V Paříži dostaly antigeny definované monoklonálními protilátkami označení tvořené CD (Cluster of Differentiation). Po konferenci v Aldelaide končí CD systém číslem 350, ale CD membránových molekul je o něco více, protože v tabulce znaků jsou zahrnuty jednak skupiny příbuzných molekul (integrinů, selektinů) a jednak jejich různé glykozylované formy. V nomenklatuře CD „leukocytárních“ znaků jsou šířeji zavzaty i některé molekuly, které se nacházejí na dendritických a endoteliárních buňkách, erytrocytech a krevních destičkách, takže jejich zahrnutí do „čistě“ leukocytárních antigenů není zcela přesné.

Rozpracovávání inventarizace leukocytárních antigenů naráží i na řadu problémů. Jedním z nich je, jaké spektrum molekul má být do této nomenklatury zahrnuto. Má se jednat hlavně o buněčné znaky čistě leukocytární, popř. rozšířené o molekuly exprimované na krevních elementech (destičkách, erytrocytech) hematopoetického původu nebo má se systém rozšířit třeba o skupinu úzce příbuzných molekul, vyskytujících se na různých somatických buňkách (hepatocyty, keratinocyty, mozkové buňky, apod.). Do jednotlivých workshopů byly zahrnuty sekce týkající se karbohydrátových (lektinových) struktur, erytrocytárních buněk, dendritických buněk, kmenových/progenitorových buněk a také sekce se snahou zavedení určitých korelací s buňkami některých živočišných druhů. To je dáno tím, že některé epitopy nejsou pouze specifické pro lidský systém, ale jsou vytvořeny i na buňkách jiných živočišných druhů. Další otázky vyvstávají, zda karbohydrátové epitopy či antigeny třeba krevních skupin, nebo některé „intracelulární“ diferenciační molekuly, mají být také zahrnuty do této nomenklatury.

Po konferenci v Aldelaide (Austrálie) končí CD systém číslem CD350, ale CD membránových molekul je o něco více, protože v tabulce znaků jsou zahrnuty jednak skupiny příbuzných molekul (integrinů, selektinů) a jednak různé jejich glykozylované formy. V nomenklatuře CD "leukocytárních" znaků jsou šířeji zahrnuty i některé molekuly, které se nacházejí na dendritických a endoteliálních buňkách, erytrocytech a krevních destičkách, takže jejich seskupení do "čistě" leukocytárních antigenù není zcela přesné. U skupiny antigenù velmi blízce příbuzných molekul je jejich rozlišení ještě vystiženo písmeny (např. CD85a, CD85b, CD85c, atd.). U některých znaků jsou jejich glykozylované (sialyzované) formy vyjádřené písmenem -s (např. CD15s, CD65s) a několik antigenů nese označení -R (např. CD2R, CD44R, CD99R, CD162R, CD236R), což je zkratka pro "restricted" .

Hlavní část práce dokumentuje základní údaje o všech antigenech, zahrnutých do CD nomenklatury. Poslední CD znak končí číslem CD350, ale některá čísla jsou pro CD znaky v tabulce pouze rezervována. Jedná se zhruba o 19 znaků, kde je snaha dát těmto zarezervovaným molekulám určitou posloupnost s ohledem na jejich zařazení. Inventarizace (či přiřazování) membránových molekul do CD systému nemá logiku, v podstatě se nahodile jednotlivým znakům dávají CD čísla. Jenom snad pro lepší zapamatování lze v CD systému najít některé logické snahy, mající charakter spíše pomůcek. Např. Fc gama receptory (III, II, I) jsou v CD tabulce uvedeny pod násobkem čísla 16, tj. CD16, CD32 a CD64. Receptory pro interleukiny (IL1, IL2, IL3, IL4, IL5, IL6, IL7 a IL8) jsou uvedeny posloupností čísel CD121 až CD128 a dále receptory pro IL10 až IL19 mají vymezeno postupné označení CD210 až CD219, přičemž pouze několik z nich jsou zatím zahrnuty do CD tabulky (CDw210/IL10R, CD212/IL12R, CD213a1/IL13Ra1, CD213a2/IL13Ra2, CDw217/IL17R, CDw218A/IL18Ralfa a CDw218B/IL18Rbeta).

Po 8. HLDA konferenci se do CD tabulky promítly některé změny, které dosavadní nomenklaturu velmi rozšiřují či doplňují. Zhruba 99 znaků bylo do CD tabulky vloženo, z toho 83 znaků je úplně nových a 13 znaků nese označení jako CDw. Do této CD tabulky byly začleněny některé velmi podstatné molekuly jako jsou např. TRAIL receptory, TOLL-„like“ receptory, receptory programované buněčné smrti (B7DC, B7H1, PD1) a celá řada dalších molekul, které mohou mít i významné uplatnění v klinickém a diagnostickém terénu. Samozřejmě nelze říci, že některý receptor je zajímavější či důležitější, spíše jeho funkce se může jevit z hlediska našich znalostí pro některé buňky významnější a pro jiné méně tak zásadní.

CD nomenklatura je mezinárodně akceptovaná WHO a IUIS, a tak bude zřejmě nezbytné tuto nomenklaturu určitým způsobem dotvořit či uzavřít. I když nomenklatura nemá zcela jasné logické uspořádání a původní předpoklad "inventarizovat všechny membránové molekuly lidských leukocytů" se poněkud zkomplikoval, přesto v biologii leukocytů je tato nomenklatura jeví jako velmi užitečná. Některé názvy molekul (např. CD3, CD4, CD8, CD34) se dokonale vžily, takže jsou běžně mezinárodně používané. Jiné názvy některých adhezívních a destičkových molekul se vyskytují v obojí podobě (tj. původní název a CD označení). Se zahrnutím membránových imunoglobulinů (mIg), TC receptorů (TCR ab, TCR gd), HLA molekul (HLA-A,B,C a HLA-DR.) se do CD nomenklatury již nepočítá, protože označení pro tyto znaky jsou tak zažitá, že měnit je, by zřejmě nemělo smysl.

Založení CD nomenklatury shromažďující membránové molekuly na lidských normálních leukocytárních buňkách iniciovalo také založit systém membránových molekul vyskytujících se na patologických buňkách. Autor se účastnil několika mezinárodních akcí týkajících se systému vymezování membránových molekul na nádorových buňkách a tak k tomu může říci alespoň pár poznámek. Z celé řady pokusů vyplynulo, že membránové molekuly prokazatelné na normálních buňkách se také mohou vyskytovat na nádorových buňkách to i opačně. Z toho důvodu není spolehlivé vymezovat čistě nádorový antigen (nádorovou molekulu) pro daný typ nádoru. K tomu měl velmi blízko tz. cALLA antigen vyskytující se na obecném typu lidských leukemických buněk, ale později se ukázalo že tato molekula se vyskytuje také na prekurzorových normálních buňkách B lymfoidní řady. Tak mnohem přesvědčivější je prokazovat příslušnou mutaci v dané molekule na nádorové buňce, kde tento rozdíl může být pozorován.

Výčet membránových znaků lidských leukocytů není ještě zdaleka vyčerpán. Popsaných molekul (nebo skupin antigenů), které mají CD označení je v současné době zhruba 350. Mimo to, na leukocytech existují další molekuly, které jsou již popsané, ale doposud nemají CD označení a také molekuly, které zatím nejsou objevené a tak se dá předpokládat, že současný stav poznání membránových struktur leukocytů se pohybuje kolem 50-60 %. Tento odhad vychází z nálezů rozlišení membránových proteinů lidských leukocytů dvourozměrnou elektroforézou, kde lze nalézt až kolem 1 000 molekul. Samozřejmě pro jednotlivé typy buněk je charakteristické spektrum membránových struktur, které mohou být vyjádřeny v různém zastoupení (počet kopií) na buňce. Třeba na erytrocytech může být exprimováno 100-200 různých molekul, na lymfocytech 200-300 a na monocytech snad ještě o něco více. Také počet kopii jedné molekuly na buňku může být různý, např. na erytrocytárním povrchu je CD99 (12E7 protein, E2) vyjádřen kolem 1 000 kopií oproti znaku GLUT1, který je zastoupen v rozmezí 200 000-700 000 kopií. Dále se odhaduje, že na buněčné membráně může být vyjádřeno až 8-10 milionů všech molekul. Spektrum jednotlivých molekul vtiskují buňce její funkce, které vyjadřují její komplexnost a také její plastičnost. Membránové molekuly mohou být asociovány s buněčnou membránou z hlediska čtyř základních lokalizací: 1) transmembránový glykoprotein typu I, (COOH-NH₂), 2) transmembránový glykoprotein typu II, (NH₂-COOH), 3) několikanásobně procházející molekula buněčnou membránou, typ III, 4) molekuly intracelulárně i extracelulárně kotvené v membráně pomocí GPI (typ V). Jednotlivé membránové molekuly se mohou vyskytovat jako, monoméry, diméry, triméry, popř. tetraméry. Mimo to, některé molekuly mohou být uspořádány do membránových komplexů. Výskyt a počet membránových molekul na povrchu různých buněk je geneticky determinován v přísných stechiometrických poměrech s ohledem na jejich funkci.

Membránové antigeny nejen napomáhají charakterizovat jednotlivá diferenciační a proliferační stádia lidských normálních leukocytárních buněk, ale mají zásadní dopad v patogenezi a patofyziologii celé řady chorob. V současné době některé diagnosticky významné molekuly výraznou měrou napomáhají v klasifikaci leukemií a lymfomů, což se odrazilo do jejich diferenciální imunodiagnostiky. Kvalitativní i kvantitativní zastoupení jednotlivých molekul je relativně konstantní pro jednotlivé typy buněk, což indikuje, že celá architektura buněčné membrány je pod genetickou kontrolou. Fenotypové kopie (počet molekul na buňku) jsou konstantně přepisovány a organizovány do daných stechiometrických poměrů, které ve fylogenezi byly zřejmě utvářeny dle určitých funkčních hledisek. U patologických buněk (leukemických/lymfomových) může být exprese membránových molekul pozměněna, ale přesto zůstává otázka, ke kterému typu normálních buněk je tato exprese vztažena. V CD nomenklatuře jsou zahrnuty i některé erytrocytární molekuly vytvářející krevní skupiny (Kell = CD238, Band3/Diego = CD233, Rh30CE = CD230CE, Rh39D = CD249D, Rh30D/CE = CD240DCE). Jednotlivé membránové molekuly lokalizované na buněčném povrchu mají celou řadu funkcí, pomocí nichž se buňka orientuje v daném mikroprostředí a zprostředkovává svoji odezvu. Tímto způsobem buňka vlastně jednak reaguje na prostředí a jednak vyjadřuje svoji individualitu. Buňka má tedy ve svém vybavení velkou škálu receptorů, pomocí nichž má možnost zprostředkovávat celou řadu interakcí. Zjednodušeně by se dalo říci, že různé funkce, jako diferenciace, proliferace, aktivace, migrace, polarizace, apoptóza, „homing“ a některé další jsou vyjádřeny právě pomocí membránově lokalizovaných molekul, které jsou propojeny různými mechanismy s celou řadou dalších systémů.

Zcela fascinující může být, že příroda vytvořila pro živočišné formy jednotnou genetickou matrici na bazi DNA, což vlastně otvírá neuvěřitelný prostor pro tz. genetické inženýrství. Mimo to, jak vlastně probíhá dokonalá souhra jednotlivých molekul vedoucí k zajištění hlavních životních pochodů je stále předmětem celé řady studií. Na obrázku jsou vyznačeny základní genové lokalizace jen pro některé molekuly (cytokiny, chemokiny, cytokinové a chemokínové receptory, CD antigeny), protože uvést lokalizaci všech známých genů by přesahoval možnost tohoto sdělení.. Elementární jednotkou dědičné informace je tedy gen, což je úsek polynukleotidového řetězce DNA, který kóduje informační RNA. K replikaci DNA dochází v S fazi. Geny mají různě velké sestavy v uspořádání G/C a A/T. Mezi největší lidské geny patří gen kódující dystrofin (2x10⁶ párů bází). Dědičný defekt dystrofinu způsobuje degenerativní svalové onemocnění vázané na X chromosom (progresivní svalová dystrofie typ Duchenne). Do RNA je přepisována jenom zhruba 1/3 genů v lidském genomu. Teloméry jsou opakující se sekvence hexanukleotidů, kterých může být několik set až několik tisíc (délka až 8-14 Kb). Limitující životnost jednotlivých buněk (80-100 buněčných cyklů) může být způsobena zkracováním telomér, což může působit, jako molekulové hodiny. Telomerázy jsou specifické reverzní transkriptazy obnovující telomérové sekvence, což vlastně u zárodečných a embryonálních buňkách navozuje jejich nesmrtelnost. Nukleon-cytoplazmatický transport zprostředkovává vstup a výstup 10ti milionů molekul proteinu a RNA z buněčného jádra za minutu.

V současné době dochází k obrovskému nárůstu vědeckých poznatků prakticky ve všech směrech lidského bádání. Tato exploze přináší tolik informací, že není v silách jednoho člověka ji obsáhnout a to ani v příslušných oborech. Dalo by se i říci, že současné intelektuální úsilí vyúsťuje v relativně dokonalém poznání procesů a pochodů zprostředkované membránovými molekulami a to jak v normální tak patologické oblasti. Mimořádně se posouvá znalost o elementární povaze a struktuře jednotlivých molekul formulující životní pochody. V molekulách lokalizovaných na buněčných membránách pokročila znalost do té míry, že v současnosti již máme dokonalou představu o jejich chemické struktuře, genetické determinaci, expresi a funkci.

Vznik krevních malignit se většinou vysvětluje odvozením jejich patologických forem z normální zdravé krvetvorby a tak pro představu jsou uvedeny dva zjednodušené obrázky, které podávají možný vznik některých krevních chorob na základě jejich přiřazení k celkové hematopoeze. Jedná se o zjednodušenou představu maligních zvratů odvozených z proliferačních a diferenciačních stadií hematopoézy. Do těchto schémat nejsou zařazeny některé formy bifenotypových (hybridních) forem leukemií a lymfomů.

Na konečnou diferenciaci lymfocytů B a T má však zásadní podíl především samotný cizorodý antigen, proti němuž se imunitní reakce rozbíhá. Tak působením antigenu spolu s diferenciačními a růstovými faktory na nezralou buňku B, jež vyjadřuje membránový IgM, dochází k jejímu dělení a diferenciaci na dvě základní buněčné populace: plazmatické buňky, jež produkují protilátku dané specifity a paměťové buňky, které se reakce nezúčastní, ale při novém podání antigenu způsobují časnější a silnější sekundární reakci tím, že se zpětně transformují na buňky plazmatické. Stejně tak mohou být aktivovány i lymfocyty T stimulací antigenem (prezentovaným APC – „Antigen Presenting Cell“ = buňka prezentující antigen) za současného působení IL1, čímž dochází ke vzniku plně diferencovaných cytotoxických lymfocytů nebo pomocných lymfocytů

Velmi dobře jsou prozkoumá ny účinky některých cytokinů v diferenciaci a aktivaci lymfocytů, jež jsou vedle makrofágů nezastupitelnými zprostředkovateli imunitní odpovědi. Tyto imunoregulační mediátory mají nejen význam při vlastní aktivaci buněk T a B, ale řada z nich působí i jako molekuly, které zprostředkují komunikaci mezi buňkami, jež se přímo účastní imunitní odpovědi. Každá imunitní odpověď je výslednicí složitých proliferačních a zejména diferenciačních procesů, při nichž se tvoří funkční lymfocyty B a T, které jakož to imunokompetentní buňky přispívají svojí činností k produkci protilátek (u buněk B), k stimulaci imunitní odpovědi (v případě pomocných lymfocytů T) a k cytotoxickému účinku buněk NK a LAK. Do imunitní reakce lze zahrnout i tz. „T supresorové“ buňky, které jsou svojí funkcí antagonické pomocných lymfocytů T, neboť jsou schopny do určité míry potlačovat imunitní reakci. Jejich význam (i když není plně objasněn) spočívá zejména v určitém usměrnění a regulaci imunitní odpovědi a v zabránění autoimunitních reakcí.

Dva hlavní motivy ITAM a ITIM nabývají zásadního významu u molekul imunoglobulinového a lektinového typu při signalizaci a efektorové funkci buněk NK. Tyto motivy mají v cytoplazmatické části buněk, čímž mohou spouštět aktivaci buněk, včetně produkce cytotoxinů. Buňky NK hrají významnou roli v imunitní regulaci a pomocí Fc receptorů (CD16) způsobují navození ADCC a také indukují apoptózu. Při zabíjení cizorodých buněk se mohou uplatňovat mechanizmy, ve kterých se účastní perforiny (cytolytické proteiny lokalizované v cytoplazmatických granulech), granzymy (serinové proteázy syntetizovány jako pro-pro enzymy v endoplazmatickém retikulu). Buňky NK mají celou řadu receptorů sdružených do několika strukturálně odlišných rodin, které jim umožňují rozpoznání a zabití cílové buňky a to i bez předchozí senzitizace. Buňky NK mohou být rozlišeny podle své funkce na dvě hlavní populace: 1) regulační buňky NK (CD56 bright, CD16 dim-, CD162 dim (10% lidské populace), 2) cytotoxické buňky NK (CD56 dim, CD16 bright, CD162 bright (90% celkové jejich populace). Tyto buňky tak mohou rozpoznat abnormální nádorovou buňku pomocí aktivačních a inhibičních NK receptorů, které vyjadřují jejich jednotlivé subpopulace. Vztah mezi těmito receptory po kontaktu s cílovou buňkou vede k integraci vyúsťující k navození tolerance či k zabití buňky.

Podle funkčního vymezení mohou být membránové antigeny buněk NK na MHC antigenech závislé a i nezávislé. Do znaků závislých na MHC antigenech jsou zahrnuty receptory ILT/LIR (CD85 a-m), KIR ( CD158 a-k,z) rodin a také molekuly CD94, které jsou utvářeny jako homodiméry (CD94/CD94) a i jako heterodiméry (CD94/CD139). Do znaků nezávislých zahrnujeme rodinu zahrnující NKG2A a NKG2D molekuly a receptory rodiny NCR NKG2D se vyskytuje jako homodimér a i jako heterodimér a s příslušným ligandem navozují aktivační signál. Molekuly NCR („natural cytotoxicity receptor“) rodiny, receptory přirozené cytotoxicity zahrnují zatím tři antigeny označované jako NKp30, NKp44 a NKp46. NKp30 a NKp46 jsou zastoupeny na buňkách NK a NKp44 jsou přítomny na aktivovaných buňkách NK. Tyto receptory umožňují buňkám NK lyzovat nádorové buňky tz. přirozenou cytotoxicitou, která může být závislá na NKG2D receptorech.

V minulém století byl úspěšně řešen projekt lidského genomu HUGO – Human Geonome Organisation. Počet genů v genomu člověka byl stanoven na 20 488 , které mohou vytvořit až 10 milinů genetických polymorfismů a tak do budoucna lze očekávat, že dojde vedle analýzy vzácných a ojediněle se vyskytujících onemocnění i na stanovení rizika u tzv. komplexních chorob jako jsou nádorová onemocnění, kardiovaskulární onemocnění, osteroporózy, trombozy, Parkinsonové choroby, Huntington chorey, Alzheimerovy choroby ještě mnoha dalších. Předpokládá se, že u některých lidí dojde k personalizaci mediciny, což povede k osobní medicině se zaměřením na vztah genotypu a fenotypu. Určitě dojde k přesnějšímu vyjádření i kvantitatívních znaků tj., sledování hodnot různých extracelulárních i intracelulárních proteinu. Mimo to, toto sledování bude odrážet hodnoty různých rozpustných molekul (cytokínů, chemokínů) a dalších molekul. Z membránových proteinů může být pozornost zaměřena na TGFβ RI, TGFβ RII, BMPs (BMPRI, BMPRI), E-cadherin, GPCR, RTK (receptor tyrosin kinasy), Ras, Integrin, PI3K, ILK, JAK, PTEN, Fas/DR, IL1R, RNFR, Notch, Cleaved Notch, Ptch, Smo. Otázka výzkumu jaderných proteinů zvláště při analýza nádorového bujení bude stále velmi aktuélní. Pozornost může být zaměřena na hlavní Hlavní jaderné proteiny při karcinogenezi (Fos Jun, Myc Max, Myc Miz-1, Smad2/3, Smad4, E2F, Smad1/5/8, LEF/TCF, β-catherin, CBP, Tfs, HIF1α, CREB, ZONAB, STAT, FKHR/FOXO, P53, NfκB2, RelB, HDAC, CSL/CBF1, Sin3, NIC, P300, HAT, Gli).

Mimo to přichází v ůvahu i poznání detailnějšího průběhu signálních drah (signalizace TGFβ, Wnt, GPCR , Ras, Akt, TNFR, Smo, Notch a další). Tím vlastně se posouvá analýza membránovách molekul k detailnější funkční propojenosti směřující až na úroveň DNA. Je to vlastně analýza klasického propojení fenotypu s genotypem, protože již na membránové molekuly se nelze dívat individuálně ale ve svých funkčních souvislostech umožňující nejen přenos signálu ale také s možností analýzy v patologických procesech. I když je celé řada nejrůznějších poznatků poukazující na příčiny vzniku maligního procesu stále nelze říci, že medicina disponuje prostředky k jeho zvládnutí.

V budoucnu bude snaha zlepšit i metody výzkumné práce a to ve smyslu zavedením dalších výzkumných center, které přináší rozvoj poznání odrážející potřeby společnosti a ekonomiky. Nelze nic namítat proti těmto změnám, které by zvýšily výkonnost a efektivnost výzkumu a popřípadně by v něm odstranily některé nedostatky. Tato centra špičkového výzkumu by se měly opírat již o stávající výzkumné organizace, které budou získávat významnou finanční podporu ze státního rozpočtu. Z každého kvalitního článku publikovaném v lékařských časopisech vyplývá mnoho závažných poznatků zlepšující kvalitu lidského života. To se odráží do prodloužení průměrného věku života lidí a přináší to zlepšení patogenéze a patofysiologie celé řady onemocnění. To je i důsledek vyvinutí kvalitních imunodiagnostických přístrojů a různých metod, které jsou schpné poskytnout velice dobré zázemí k objasnění nejrůznějších poruch a to až na moleulární úrovni. K tomu je neuvěřitelný potenciál celé řady kvalitních firem dávající na trh užasné reagencie či poznatky, bez kterých se dnes již výzkum neobejde. Tim se nejen neskutečnš posouvají naše znalosti omechanismech, kterými se evoluční utváření ubíralo. V budoucnu tak ani nebude problém detailněji zanalyzovat životní funkce a jejich patologické poruchy. Vyvstanou zcela jiné problémy, před které lidstvo bude postaveno. Jeden z nich je, jestli tyto poznatky kvalitního lékařského vyšetření budou dostupné pro nejširší věřejnost. A zde již vyvstávají závažné problémy, které se zdají být zcela neřešitelné.

Některé přehledné práce autora vztahující se k vymezené problematice

Koubek K.: Transplantační antigeny. Kandidátská práce, 1- 198, 1974

Verbi W.,Greaves M.,Schneider C.,Koubek K.,et all.:Eur.J.Immunol.12,81-86, 1982

Koubek K.: Monoklonální protilátky a lidské nádory. Čas. lék.čes. 122, 15 (1983)

Koubek K.: Monoklonály a DNA sondy v diagnostické a preventivní medicíně. Čas. Lék. čes., 86, 1363-1365 (1986)

Koubek K.: Třetí mezinárodní workshop plicních nádorových a diferenciačních antigenů. Čas.lék.čes.133,9, (str.284-285), 1994

Základní literární odkazy z hlediska formování CD systému

Bernard A., Boumsell L., Dausset J. Milstein C. and Schlossmann S.F. (eds.).: Leucocyte typing 1. Human leucocyte differentiation antigens detected by monoclonal antibodies. Berlin, Springer-Verlag, 1984.

Reinherz E. L., Hayne E. F., Nadler L. M., Bernstein I. D.: Leucocyte typing. Springer Verlag 1986.

McMichael A. J., Beverly P., Cotbolt S. et al.: Leucocyte typing III. White cell differentiation antigens. Oxford University Press, 1987.

Knapp W., Doken B., Riber E., e t al.: Leucocyte typing IV. White cell differentiation antigens. Oxford University Press, 1 - 1182, 1987.

V. Schlossman S., Boumsell L., Gilks W., et al.: Leucocyte typing V. White cell differentiation antigens. Oxford University Press, 1 - 2044, 1995.

Kishimoto T., Kikutani H., von dem Borne A., et al.: Leucocyte typing VI. White cell differentiation antigens, Garland Publishing, Inc., New York, 1 - 1342, 1997.

Mason D.Y., Bensussan A., André P., et al.: Leucocyte typing VII. Oxford University Press, 1 - 945, 2002.

Zola H, Swart B, Nicholson I: CD molecules 2005: human cell differentiation molecules. Blood. 106:3123-6., 2005

Zola H, Swart B, Nicholson I and Voss. E.: Leukocyte and Stromal cell molecules. The CD markers. John Wiley and sons, Inc., Hoboken, New Jersey, 1-581, 2007.

Další informace

Přehled CD znaků

Kristián Koubek, 2011-11-23