Projevy dehydratace (a rovněž hyperhydratace) mohou být klinické a laboratorní. Klinické projevy jsou sice značně subjektivní, ale zcela nepostradatené pro diagnostiku poruch vodního a iontového hospodářství. Kromě anamnézy, která může být pro posouzení hospodaření vodou klíčová, lze využít klinické vyšetření a jeho zhodnocení ve vztahu k měřitelným údajům.

Dehydratace může postihnout organismus jako celek a jedná o ztrátu celkové tělesné vody, ale může se týkat jen určitého kompartmentu, V úvahu přicházejí tyto známky:

přítomnost apatie, anorexie, nausey, slabosti,
ortostatické kolapsy, hypotenze,
snížený kožní turgor,
suché sliznice,
suché podpažní jamky,
tachykardie,
pokles hmotnosti,
negativní bilance vody,
snížený centrální žilní tlak (pod 0.8 kPa, tj. pod 6 torrů),
snížený zaklíněný tlak v plicních kapilárách (pod 1.1 kPa, tj. pod 8 torrů),
nízká koncentrace Na⁺ v moči, nízká frakční exkrece Na(při intaktních renálních funkcích a normální reakci osy renin-angiotensin-aldosteron na pokles cirkulujícího volumu, velmi efektivní laboratorní údaj),
vzestup proteinů a albuminu (méně spolehlivě hemoglobinu a hematokritu) současně a zejména v porovnání s minulými nálezy.

Dehydratace, která je způsobena úbytkem ECT bez změn osmolality, má následující známky: sérová natrémie v mezích, snížení zásoby Na⁺i vody v ECT. Situace je typická rychlým rozvojem klinických příznaků ze ztráty extracelulární tekutiny, protože vzhledem k izoosmolalitě ECT a ICT nejsou možné žádné přesuny vody z intracelulárního prostoru, které by ztrátu ECT korigovaly. Původně intaktní ledviny jeví známky prerenálního selhávání, v další fázi však ledviny (i další orgány) při hypoperfúzi selhávají. Stav vyžaduje energický přívod izotonických solných roztoků.

Další informace

Antonín Jabor