Tubulární resorpce bílkovin ultrafiltrátu je proces probíhající
v proximálních tubulárních buňkách. Koncentrace
bílkovin v ultrafiltrátu člověka je nejčastěji udávána v rozmezí 20 - 60 mg/l. Největší
podíl tvoří albumin a nízkomolekulové bílkoviny o relativní molekulové
hmotnosti menší než 30000 (30 kD), v malé míře jsou zastoupeny jiné plasmatické
bílkoviny s výjimkou plasmatických makroproteinů. Do ultrafiltrátu tedy denně
přichází nejméně
Resorpce bílkovin se uskutečňuje v epiteliálních buňkách
pars convoluta proximálního tubulu. Nejprve dochází k elektrostatické vazbě
amino- a guanidinových skupin bílkovin na receptory na povrchu mikrovilli. Na
spodině intervilózních štěrbin pak dochází k endocytóze buněčné membrány s
navázanými bílkovinami, vytváří se apikální vesikula, která se postupně oddělí
a spojí s cytoplasmatickým lyzosomem. V takto vzniklém fagolyzosomu probíhá
proteolýza resorbovaných bílkovin a uvolněné aminokyseliny jsou z cytoplasmy
vstřebávány do peritubulárního kapilárního řečiště. Nerozložené zbytky
resorbovaných bílkovin jsou z nitra fagolyzosomů eliminovány zpět do tubulární
tekutiny (tzv. tubulární “defekace") spolu s uvolněnými lyzosomálními
enzymy (např. N-acetyl-beta-D-glukosaminidáza, NAG aj).
Afinita receptorů pro albumin je vysoká, ale resorpční
proces má poměrně malou kapacitu, která jen málo překračuje fyziologickou
koncentraci albuminu v ultrafiltrátu. Při vyšší koncentraci albuminu v
ultrafiltrátu dochází pravděpodobně v intervilózních štěrbinách k jeho
agregaci. Afinita receptorů pro agregovaný albumin je však poměrně nízká,
kapacita resorpce naopak vysoká. Taková dvoustupňová resorpce albuminu
vysvětluje, že i malá zvýšení koncentrace albuminu v ultrafiltrátu se projeví
jeho zvýšenou exkrecí do moče ačkoliv nebylo dosaženo jeho maximální resorpce v
tubulech.
Resorpce nízkomolekulových plasmatických bílkovin
probíhá zřejmě poněkud odlišně než je tomu u albuminu. Dosud nebyly v
tubulárních buňkách prokázány specifické receptory pro jednotlivé bílkoviny,
afinita nespecifických receptorů je však pro jednotlivé bílkoviny významně
rozdílná, takže relace jejich koncentrací v ultrafiltrátu a v moči se zřetelně
liší. Afinita receptorů pro nízkomolekulové bílkoviny je pravděpodobně nízká,
kapacita resorpce naopak velmi vysoká. To opět vysvětluje malou závislost
exkrece nízkomolekulových bílkovin na jejich plasmatické koncentraci a
maximální tubulární resorpci.
Malé lineární polypeptidy (např. angiotensin II) jsou
pravděpodobně hydrolyzovány již na povrchu tubulární buňky.
Proteolýza jednotlivých bílkovin probíhá ve
fagolyzosomech rozdílně rychle. Platí to především pro monoklonální lehké
řetězce imunoglobulinů. Při prolongované hydrolýze může docházet ke kumulaci
bílkoviny v tubulárních buňkách a vzniku cytoplasmatických amorfních
inkluzí (droplets) s následným zánikem buňky.
Bílkoviny,
které v tubulech nebyly z ultrafiltrátu resorbovány, procházejí zbývajícími
částmi nefronu do moče. V dřeňových partiích nefronů se značně mění osmolalita,
iontové složení a pH moče. Za takových podmínek může docházet k agregaci
zbylých bílkovin. Bílkovinné agregáty podporují gelifikaci Tammovy-Horsfallovy
bílkoviny a vznik hyalinních válců.
Další informace
Miroslav Engliš
.