Diagnostika infekčních komplikací a rejekce
Zavádění nových
imunosupresivních režimů na jedné straně pozitivně ovlivňuje přežívání štěpu,
nicméně zároveň potlačením imunitních mechanizmů také zvyšuje riziko infekčních
komplikací. Kromě běžných agens se u
imunosuprimovaných pacientů setkáváme zejména s oportunními infekcemi etiologie virové, mykotické nebo parazitární.
Z virových infekcí je to zejména CMV, při průkazu je zpravidla nutno
použít stanovení antigenémie – imunocytochemického nebo imunofluorescenčního
průkazu antigenu pp65 v periferních leukocytech nebo
molekulárně-biologické metodiky (PCR, in situ hybridizace). Obdobně i u infekcí
mykotických či parazitárních je preferován přímý
průkaz agens před serologickou odpovědí. Imunofluorescenční průkaz je
metodou volby také u obtížně kutivovatelných mikroorganismů, např. u legionel,
kde doba pomnožení (až 11 dnů) je příliš dlouhá pro klinické využití. I když
v průběhu rejekčních mechanizmů dochází k elevaci sérových hladin
řady cytokinů a zánětlivých mediátorů, žádný z nich zatím nevykazuje
dostatečnou specificitu k použítí jako laboratorního markeru rejekce.
Pomocným parametrem může být někdy stanovení prokalcitoninu, který při rejekci
zůstává v normálním rozmezí oproti dramatickému vzestupu při septických
stavech. Diagnostika rejekce je
jednoznačně založena na histologickém hodnocení bioptického vzorku a klinických
parametrech. Přínosem je imunohistochemický průkaz C4d v rejekované tkáni
svědčící pro účast humorálních mechanizmů a představující důležitý parametr pro
klasifikaci typu rejekce.