Hypomagnezemie je stav spojený s koncentrací celkového Mg v plazmě pod 0,70 mmol/l nebo ionizovaného Mg2+ pod 0,55 mmol/l.
Je nutné poznamenat, že poměrně velká nejednotnost existuje v oblasti horní referenční meze. Zatímco dolní referenční mez je celkem jednotně udávána kolem 0,70, pohybuje se horní mez mezi 0,94 (NORIP), 0,96 (Berns) až 1,00 nebo dokonce 1,30 mmol/l.
Příčiny hypomagnezémie (Berns, upraveno)
Příčiny |
|
Poznámka |
|
Snížený přívod |
chronický alkoholismus |
alkohol rovněž mírně zvyšuje eliminaci Mg ledvinami, u alkoholiků je hypomagnezémie ve 30 – 80 % případů |
|
protein-kalorická malnutrice |
|
|
|
nedostatečný přívod |
dlouhodobá celková parenterální výživa s nedostatečným obsahem Mg |
|
|
Gastrointestinální ztráty |
zánětlivá onemocnění střeva (enteritidy, ulcerózní kolitida) |
|
|
zvracení, chronické průjmy, steatorrhoe, dlouhodobé odsávání žaludku sondou, fistuly, drény |
obsah Mg v sekretech GIT je proměnlivý, může být kvantitiativně významný a je uveden samostatně |
|
|
chronická pankreatitida |
|
|
|
nadužívání projímadel |
|
|
|
malabsorpce, stavy po radioterapii, netropická sprue |
|
|
|
vaskulární infarkty |
|
|
|
resekce střeva, by-pass pro obezitu |
|
|
|
familiární hypomagnezémie se sekundární hypokalcémií (defekt především ve střevě) |
OMIM 602014 |
|
|
Renální ztráty |
léky |
amikacin, amfotericin B, carboplatina, cisplatina, cyklosporin, foskarnet, gentamicin, laxativa, pentamidin, fluoridy (intoxikace), fosfáty, tacrolimus, teofylin, tobramycin |
|
diuretika (thiazidy, kličková diuretika) a látky způsobující osmotickou diurézu (mannitol, glukózurie, urea) |
||
|
postobstruktivní diuréza nebo diuretická fáze akutní tubulární nekrózy |
|
|
|
vrozené poruchy renální eliminace Mg |
idiopatická hypermagneziurie |
|
|
familiární hypomagnezémie se sekundární hypokalcémií (defekt ve střevě i v distálním tubulu), OMIM 602014 |
||
|
izolovaná hypomagnezémie (AD, AR), OMIM 154020 (AD) |
||
|
familiární hypomagnezémie s hyperkalciurií a nefrokalcinózou (OMIM 248250) |
||
|
autosomálně dominantní hypoparatyreoidismus (OMIM 146200) |
||
|
Gitelmanův syndrom (OMIM 263800), publikováno společně s Weltem, výjimečně v literatuře jako Weltův syndrom |
||
|
Bartterův syndrom OMIM 601678, 241200, 607364 |
||
|
renální tubulární acidóza |
||
|
požití alkoholu |
působí jako diuretikum |
|
|
intersticiální nefritida, glomerulopatie |
|
|
|
diabetes mellitus |
kombinované příčiny, až u 25 % ambulantních diabetiků |
|
|
hyperkalcémie/hypofosforémie |
snížení reabsorpce Mg v proximálním tubulu a Henleho kličce |
|
|
hypoparatyreóza |
zvýšené ztráty ledvinami |
|
|
hypertyreóza |
zvýšené ztráty ledvinami |
|
|
primární hyperaldosteronismus |
|
|
|
SIADH |
|
|
|
nadbytek vitaminu D |
|
|
|
stavy po transplantaci ledvin |
|
|
|
dieta s větším obsahem soli, zvýšený iatrogenní přívod soli |
zvýšené vylučování Na+ vede ke zvýšené magneziurii |
|
|
hyperaldosteronismus |
z volumové expanze |
|
|
Přesuny z ECT do ICT |
akutní hemoragická nebo edematózní pankreatitida |
možný podíl alkoholismu a saponifikace Mg v pankreatickém tuku |
|
„hungry bone“ syndrom |
|
|
|
metabolická acidóza (diabetická ketoacidóza) |
objevuje se ve fázi korekce acidózy, rozhodující je pokles intracelulárního pH |
|
|
transfuze citrátové krve |
|
|
|
adrenalin |
|
|
|
refeeding syndrome |
při aplikaci glukózy s inzulinem |
|
|
Transdermální ztráty |
extrémní pocení |
|
|
rozsáhlé popáleniny |
|
|
|
Kombinované příčiny |
gravidita |
|
Příznaky hypomagnezémie
|
Skupina |
Příznaky |
Poznámka |
|
Biochemické |
hypokalémie |
renálně podmíněná ztráta K+ |
|
pokles intracelulárního K+ |
||
|
hypokalcémie |
porucha sekrece PTH |
|
|
periferní rezistence na PTH |
||
|
rezistence na vitamin D |
||
|
Neurologické |
neuromuskulární |
tetanie až závažné tonicko-klonické křeče (zejména u dětí), pozitivita Chvostekova nebo Trousseauova znamení |
|
hyperreflexie |
||
|
spontánní karpopedální spazmy |
||
|
svalová slabost, na EMG mohou být patrné myopatické potenciály |
||
|
vertigo, ataxie, nystagmus, atetoidní a choreaformní pohyby |
||
|
tremor, svalové fascikulace |
||
|
neuropsychické |
letargie |
|
|
změny osobnosti až psychotického charakteru |
||
|
Gastrointestinální |
anorexie |
|
|
nauzea až zvracení |
|
|
|
Kardiologické |
dysrytmie |
ventrikulární tachykardie, torsades de pointes |
|
atriální fibrilace, může se vyskytnout komorová fibrilace |
||
|
supraventrikulární tachykardie |
||
|
hypertenze |
|
|
|
vazospazmy |
|
|
|
změny na EKG |
prodloužený interval QT, prodloužený interval PR, široké QRS, špičaté T vlny, ST deprese (někdy jsou patrné známky hypokalcémie nebo hypokalémie) |
|
|
Různé |
akutní infarkt myokardu |
na těchto změnách se deficit Mg podílí nejasným mechanismem |
|
akutní ischemie mozku |
||
|
exacerbace astmatu |
||
|
preeklampsie |
|
|
|
zvýšení toxicity digitalisových přípravků |
|
Terapie hypomagnezemie
Názory na terapii hypomagnezemie nejsou jednotné.
Používá se:
• „agresivní“ přístup – terapie podle plazmatické koncentrace Mg bez ohledu na příznaky (již od snížení Mg pod 0,75 mmol/l)
• terapie podle plazmatické koncentrace od snížení Mg pod 0,50 mmol/l u bezpříznakových osob
• terapie při výskytu příznaků hypomagnezemie, zejména při současné hypokalcemii a hypokalemii, v libovolném pásmu hypomagnezemie.
Parenterální přívod je vyhrazen pro akutní úpravu hypomagnezemie a je vzhledem k rychle se rozvíjejícím ztrátám močí nevhodný pro déletrvající léčbu. Vychází se z intravenózního bolusu 4 – 8 (až 16) mmol Mg (aplikuje se během prvních 5 – 10 minut) a celkové denní dávky do 25 mmol. Intramuskulární, případně subkutánní aplikace je možná jako alternativa u osob bez venózního přístupu nebo u selhávající orální suplementace. Terapie pokračuje přibližně po dobu tří až sedmi dnů.
„Agresivní“ terapie vyššími dávkami se může výjimečně volit při poklesu plazmatické koncentrace Mg pod 0,5 nebo při výskytu příznaků hypomagnezemie, kdy je odhadovaný defi cit Mg 0,5 – 1 mmol na kg tělesné hmotnosti (tj. 12 – 24 mg/kg). Pokud má pa cient intaktní renální funkce, podává se až dvojnásobek takto odhadnutého defi citu tak, že polovina se podá během prvního dne a zbývající část během dalších čtyř dnů. Pro dospělou osobu o hmotnosti 75 kg se tak může podat během prvního dne až 75 mmol Mg. Vychází se při tom z předpokladu, že při zachovaných renálních funkcích se 50 % podaného množství vyloučí močí.
Speciální problematiku tvoří dávkování magnezia u preeklampsie. Aplikuje se iniciální dávka 16 mmol elementárního Mg a následuje podávání 4 mmol každou hodinu.
Molekulová hmotnost heptahydrátu magnezium sulfátu je 239, takže 1 g MgSO4 . 7 H2O obsahuje 4,184 mmol elementárního Mg.
Nelze jednoznačně říci, zda je pro parenterální nebo perorální aplikaci vhodnější MgSO4 . 7 H2O, nebo MgCl2 . 6 H2O. Obě látky mají řadu podobných efektů (vliv na svalovou relaxaci, na srdeční arytmie, na pokles produkce aldosteronu, na úpravu axonálních poškození), mají podobný tokolytický efekt, podobně pronikají hematoencefalickou bariérou s pozitivním účinkem na neurologické problémy, ale jsou popisovány jak výhody MgSO4 oproti MgCl2 (stabilizace vakcín), tak výhody MgCl2 oproti MgSO4 (lepší vazodilatační efekt na cévy, nižší nebo chybějící proarytmogenní efekt, menší toxicita, lepší terapeutický poměr).
Rozdíl mezi MgSO4 a MgCl2 je pravděpodobně dán uspořádáním molekuly. Obě molekuly jsou ve formě hexahydrátů – [Mg(H2O)6]2+. Magnezium chlorid je ve formě dianiontu se dvěma nezávislými anionty Cl – , kdežto magnezium sulfát je ve formě [Mg(H2O)6]2+ [SO4 . H2O]. Více hydratovaná molekula magnezium sulfátu může jinak interagovat s paracelulárními strukturami (spíše než s celulárními komponentami), a mít tak nižší terapeutický a vyšší toxický účinek. V obou látkách je hořečnatý iont ve stejném komplexu se šesti molekulami vody, takže rozdíl je dán povahou aniontu. Rozdíl tedy může být způsoben odlišnou interakcí s vodou a polárními skupinami na povrchu buněčných membrán. Otázka není spolehlivě vyřešena, ale i z dalších experimentů je možné usuzovat na potenciálně větší vhodnost MgCl2 v porovnání s MgSO4. Opatrně lze říci, že MgSO4 není jedinou formou pro podávání hořečnatého iontu (Durlach, 2005).
Při perorální aplikaci se podává běžně 10 – 20 mmol za den, z lékových forem přichází v úvahu:
• magnezium oxid
• magnezium glukonát
• magnezium laktát
• magnezium chlorid
• magnezium hydroxid (laxativní efekt)
• magnezium sulfát (laxativní efekt)
Další informace
Antonín Jabor (2008-08-07)