Termín hormon poprvé použil před stoletím Starling, když popisoval působení prvního regulačního působku sekretinu. V klasickém pojetí se jako hormon označuje chemická látka, secernovaná do krevního oběhu za účelem regulace funkce vzdálených orgánů a buněk – regulace endokrinní. Tyto hormony musí být syntetizovány ve velkém množství a děje se tak ve specializovaných žlázách s vnitřní sekrecí.
V užším
slova smyslu je hormonem jakákoliv chemická látka, ovlivňující funkci buněk.
Může být serernována do mezibuněčného prostoru a ovlivňovat funkci sousedících
buněk. Při tomto parakrinním působení je na rozdíl od sekrece do
krevního oběhu působení hormonu determinováno místem vzniku. Většina se jich
váže na vazebné proteiny, které blokují jejich funkci a omezují difusi. Stejný
hormon může mít rozdílné účinky na různých místech organismu. Konečně může
hormon ovlivňovat funkci buňky, která jej vytváří a potom se hovoří o regulaci autokrinní.
Hormony působí prostřednictvím receptorů. S receptorem ale může reagovat jak hormon (primární ligand), tak agonista nebo antagonista.
Mechanismus hormonálních regulací ale sdílí i řada obecných látek, například ionizované kalcium, které se váže na specifický receptor v mnoha tkáních organismu, nebo cholesterol, který je v buňkách metabolizován na oxygenované deriváty, které váží jaterní receptor LXR a tím ovlivňuje svoji vlastní syntézu. Princip hormonální regulace zde slouží k regulaci metabolických funkcí.
Další informace
Klinická biochemie hormonálních poruch
Jan Čáp