Princip metod měření zákalu

 

Turbidimetrie a nefelometrie zastupují analytické metody, při kterých se využívá rozptylu záření na heterogenních částicích v koloidních roztocích a mikrosuspenzích (metody měření zákalu). Při interakci s heterogenními částicemi se záření rozptýlí a potom se šíří všemi směry.

 

Pro analytické využití rozptylu musí být splněny podmínky:

-         pro měření se využívá viditelné monochromatické záření nebo záření v UV oblasti,

-         velikost jednotlivých částeček musí být homogenní a blízká vlnové délce použitého záření,

-         na velikost částic má vliv reakční prostředí, koncentrace činidel tvořících sraženinu, teplota a další faktory,

-         částice nesmí během měření sedimentovat, aby se tomu zabránilo, přidávají se ochranné koloidy,

-         rozptyl je založený na Tyndallově efektu, tj. rozptýlené záření na částicích má stejnou vlnovou délku jako záření dopadající na koloidní částice,

-         intenzita rozptýleného záření závisí také na množství a objemu částic v určité objemové jednotce, tedy na koncentraci určované látky.

Uvedené podmínky jsou pro obě metody společné, podstatný rozdíl je v uspořádání měření.

 

 

Nefelometrie

 

V nefelometrii se měří intenzita záření, které vzniká rozptylem a částečkách mikrosuspenze a které vychází z roztoku směrem odlišným od směru dopadajícího záření. Postup měření je tedy podobný  fluorimetrii , pro nefelometrické měření je však (na rozdíl od fluorimetrického) vlnová délka vstupujícího záření a vlnová délka měřeného záření shodná.

 

 

Turbidimetrie

 

Při turbidimetrii se měří úbytek intenzity dopadajícího záření, který je způsoben rozptylem záření na koloidních částicích roztoku a absorpcí záření v těchto roztocích.

Mezi turbidimetrií a  spektrofotometrií  není podstatný metodický rozdíl, měření se běžně provádějí na rutinních fotometrech.

 

 

Jaroslava Vávrová