Elektromagnetické záření
Látka se skládá z atomů a atomy z kladně nabitého jádra a elektronového obalu. Elektrické pole světelné vlny tedy rozkmitá tyto elektrické náboje. Kmitající elektrické náboje jsou podle Maxwellovy teorie zdrojem nové elektromagnetické vlny o stejné frekvenci. Elektrická síla působící na jádro je stejná jako na elektrony, ale z mechaniky je zřejmé, že amplituda vynucených kmitů závisí i na hmotnosti. Čím je hmotnost větší, tím je amplituda menší. Jádra mají hmotnost více než 1000 x větší než elektrony. Jádra atomů jsou tedy prakticky v klidu a se světlem reagují jen elektronové obaly atomů. Magnetické síly spojené s pohybem elektronů jsou přitom zanedbatelné.
Světlo je makroskopická soustava, může být odraženo, propuštěno, může se lámat, rozptylovat, absorbovat. Světlo lze zobrazit jako kmitající elektrické a magnetické pole šířící se v prostoru jako vlnění, ve vakuu se toto vlnění pohybuje rychlostí 2,997924581 x108 m/s. Každá světelná vlna je charakterizována vlnovou délkou (lambda).
Vlnová délka je dvojnásobnou vzdáleností (amplitudou) dvou sousedních uzlů vlnění a její vztah ke světelné energii vyplývá z Planckovy kvantové teorie (r.1900, rozdělení kvanta energie se řídí zákonem, velikost kvanta energie není neměnná, závisí na frekvenci)
E = h ´ n = (h ´ c)/λ,
kde:
E - energie,
h - Planckova konstanta (6,626176 . 10-34 J.s),
n - frekvence,
c - rychlost světla ve vakuu (3.1010 m/s),
λ - vlnová délka.
Převrácená hodnota vlnové délky se nazývá vlnočet, frekvence (kmitočet) udává počet vln, které projdou daným bodem za jednotku času.
U některých jevů se projevuje vlnová podstata světla (při interferenci), u některých zase jeho podstata kvantová (fotoelektrický jev). Při mikroskopování se projevuje v převážné většině vlnová podstata světla.
Další informace:
Jaroslava Vávrová