Solvatace představuje obalování rozpouštěných částic molekulami rozpouštědla vlivem sil nevazebné interakce. Částice se solvátovým obalem se chová jako jeden celek, což ovlivňuje některé její vlastnosti, např. rychlost difúze.

Krystalické soli jsou již v tuhém stavu vybudovány z pravidelně uspořádaných iontů, takže při jejich rozpouštění se vlastně o žádnou disociaci na ionty nejedná. Rozpouštěcí děj prostě jen umožní iontům, aby se mohly od sebe vzdálit. Toto oddálení je snadné ve vodných roztocích, protože voda má velkou relativní permitivitu. Menší ionty poutají více vody než ionty větší, přičemž kationty poutají více vody než anionty (to je způsobeno tím, že kladný náboj účinněji polarizuje záporně nabité elektronové oblaky molekul rozpouštědla).

V krystalech máion Na⁺ iontový poloměr asi 0,095 nm a ion K⁺ asi 0,133 nm. Ve vodném roztoku je pořadí velikosti těchto iontů obrácen, protože jejich efektivní poloměry v hydratovaném stavu jsou 0,24 nm u Na⁺ a 0,17 nm u K⁺. Přímým důsledkem tohoto rozdílu ve velikostech obou hydratovaných iontů je to, že membrány živých buněk jsou obecně mnohem prostupnější pro ionty K⁺ než pro ionty Na⁺, proto je také typické, že uvnitř buněk je koncentrace iontů K⁺ vyšší než v jejich okolí, kdežto o iontech Na⁺ platí pravý opak. S těmito gradienty iontových koncentrací jsou spojeny rozdíly elektrického potenciálu mezi vnější a vnitřní stranou buněčných membrán. Řada důležitých fyziologických mechanismů je založena na hydrataci iontů a na tom, jak tato hydratace ovlivňuje pohyblivost iontu.

Jaroslava Vávrová