Difúze a pohyblivost
iontů
Mezi
rychlostí v, kterou se ion o náboji Q pohybuje v elektrickém poli o
intenzitě E a pohyblivostí tohoto
iontu u platí vztah:
v = E . u
Hnací silou takové migrace iontů je záporně vzatý gradient
elektrického potenciálu j, tj.
E = - dj / dx
Ionty však
mohou migrovat i bez působení vnějšího elektrického pole, jestliže mezi různými
částmi soustavy existuje rozdíl v chemickém potenciálu m.
Migrace látky způsobená rozdílem v chemickém potenciálu
se nazývá difúze.
Stejně jako
se elektrická síla (na jednotku náboje), která působí na každou částici, rovná
záporně vzatému gradientu elektrického potenciálu, je difúzní síla rovna
záporně vzatému gradientu potenciálu chemického. V případě jednorozměrné
difúze by tedy síla působící na částice i-tého druhu byla vyjádřena vztahem:
Fi = - (dmi/dx)T / NA
Protože mi se vztahuje na 1 mol částic, musí
být do výrazu zahrnuto dělení Avogadrovou konstantou NA. (NA
= 6,022 045.1023 mol-1)
Rychlost iontu vyvolaná silou F je
v = (F/Q).u ,
pak
vi = (- ui/NA Qi)
(dmi/dx)T
Výsledný
tok částic jednotkovým průřezem (látkové množství, které projde tímto průřezem
za jednotku času), ci –
molární koncentrace:
Six = (- ui ci / QiNA)
(dmi/dx)T
Pro
dostatečně zředěný roztok platí:
mi = mio + RT ln ci , (dmi/dx)T = RT/ci (dci/dx)T
po
dosazení:
Six
= - kT ui / Qi
(dci/dx)T
V r.
1855 konstatoval Fick v empirickém zákonu difúze (zákony
difúzní Fickovy), že tok Six je přímo úměrný
gradientu koncentrace, platí tedy:
Six = - D (dci/dx)
a odtud
porovnáním s předchozí rovnicí pro difúzní koeficient plyne
Di =
(kT/Qi) . ui
= (RT/ zi2
F2) . Li
Tato
rovnice odvozena Nernstem (1888) naznačuje, že měření
difúze může poskytnout podobné informace o pohyblivosti iontů, jaké se
získávají z vodivostních dat. Experimentálním příkladem takového děje by
byla difúze malého množství HCl rozpuštěného v roztoku KCl. Koncentrace
iontů Cl- by byla
v soustavě všude stejná, takže experiment by sloužil vlastně pouze
k měření difúze iontů H+.
V ostatních případech, jako např. difúze solí z koncentrovaného
roztoku do zředěného, je nutno za celkovou hodnotu D vzít vhodnou střední hodnotu difúzních koeficientů zúčastněných
iontů. Nernst ukázal, že pro elektrolyt typu BA lze užít střední hodnotu definovanou vztahem:
D = 2 DBDA / (DB
+ DA)
Jaroslava Vávrová
.