Fluorochromy jsou barviva používaná při fluorescenčním barvení.
Jejich chemická struktura umožňuje vlivem dopadu světla excitaci elektronů,
jejichž návratem do základního stavu je energie vyzářena opět formou světelného
záření (viz též Elektromagnetické záření).
E = h ´ n = (h ´ c)/λ,
kde:
E - energie,
h - Planckova konstanta (6,626176 . 10-34
J.s),
n - frekvence,
c - rychlost světla ve vakuu (3.1010 m/s),
λ - vlnová délka.
Protože
během celého děje dojde k určitým ztrátám vibrační energie a zároveň musí
platit Planckův vztah mezi energií fotonu E a vlnovou délkou λ,
je logické, že vlnová délka vyzařovaného (emitovaného) světla musí být delší,
než vlnová délka excitujícího záření. Rozdíl mezi maximální vlnovou délkou
absorpce a maximální vlnovou délkou emise musí být co možná největší. Metoda
používání fluorochromů založená na tomto principu se s použitím různých
fluorochromů uplatňuje k vizualizaci buněčných jader, chromosomů, jadérek,
cytoskeletu a jeho složek, specifických buněčných antigenů a dalších struktur.
Obvykle používanými barvivy pro fluorescenci jsou isokyanatan fluoresceinu
(FITC), isothiokyanatan tetramethylrhodaminu (TRITC) nebo rhodamin B200
(RB200).
Př. FITC
(isokyanatan fluoresceinu).
FITC
byl prvně syntetizován Ruggem v roce 1958. Je nejlepší barvivo pro
fluorescenční barvení protilátek. Objev FITC použití této metody velmi
usnadnil. Nevýhodou tohoto barviva je to, že maximální vlnová délka absorpce je
blízko maximální vlnové délky fluorescence, což dříve způsobovalo při
pozorování problémy. Vyvinutí interferenčního filtru v roce 1969 umožnilo
maximální rozšíření využití tohoto barviva
|
Chemický
vzorec FITC |
Absorpční
a emisní křivka látky obarvené FITC
|
Další informace:
Jaroslava
Vávrová