Fanconiho syndrom při monoklonálních
gamapatiích je
možnou variantou získaného Fanconiho syndromu.
Fanconiho syndrom (aminoacidurie, glykosurie,
hyperfosfaturie, polyurie, klinické známky rachitidy při normální glomerulární filtraci)
je kongenitální onemocnění dětského věku.
Získaný Fanconiho syndrom v dospělosti se může
vyvinout po otravách těžkými kovy, toxickým účinkem léků, u některých
systémových onemocnění (Sjögrenův syndrom), někdy i u monoklonální gamapatie.
Klinická symptomatologie může být u některých
nemocných velmi chudá a na správnou diagnózu upozorní až nález glukosurie a
aminoacidurie, často i nápadná hypourikémie; někdy přicházejí nemocní
s Fanconiho syndromem až při rozvíjející se renální insuficienci nejasné
etiologie, s nízkou hladinou S-K, S-P a S-urátů, častěji však dominují
v klinickém obraze bolesti v páteři a v kostech, myalgie, únava.
Při skiagrafickém vyšetření je patrná osteomalacie, demineralizace kostí,
patologické fraktury, podmíněné deficitem vitaminu D při prolongované
hyperfosfaturii.
V moči jsou volné monoklonální lehké řetězce,
v 96 % antigenního typu K, v séru je prokážeme jen asi v 50 %.
Asi třetina nemocných s Fanconiho syndromem má při jeho zjištění již
prokazatelný imunocytom (mnohočetný myelom, monoklonální gamapatie neurčeného
významu, Waldenströmova makroglobulinémie, chronická lymfatická leukémie), u
zbývajících dvou třetin se imunocytom vyvíjí později, v některých
případech se klinicky nemanifestuje vůbec.
Příčinou Fanconiho syndromu u monoklonální gamapatie
je progredující tubulointersticiální nefropatie vyvolaná krystalickými
inklusemi v tubulárních buňkách proximálního tubulu, stejné krystalické inkluse
jsou i v cytoplazmě plasmatických buněk a makrofágů v kostní dřeni.
Hlavní složkou krystalických inkluzí jsou volné monoklonální lehké řetězce;
předpokládá se, že změny v primární struktuře variabilní části
monoklonálních lehkých řetězců podmiňují jejich resistenci vůči proteolýze
v tubulárních buňkách. Krystalické inkluse v cytoplazmě tubulárních
buněk vedou posléze k jejich zániku, tubulární tekutina vniká do
intersticia a vyvolává sterilní zánět s postupnou tvorbou vazivové tkáně a
progresí onemocnění do renální insuficience; progrese onemocnění je pomalá,
medián přežití je uváděn 90 měsíců.
Další informace
Miroslav Engliš
.