Hyperfiltrační nefropatie je pojem označující nefropatii
vznikající při kompenzační hyperfiltraci v reziduálních nefronech. U řady
renálních onemocnění dochází k nezadržitelné progresi a vzniku renální insuficience.
Příčinou může být charakter primárního onemocnění a vaskulární nefrosklerotické
změny při průvodní hypertenzi. K progresi však dochází i při úspěšné léčbě
primární příčiny a u nemocných bez hypertenze. Je pravděpodobné, že jedním
z výchozích patogenetických momentů progrese onemocnění je maladaptace
glomerulární mikrocirkulace na částečnou ztrátu funkčního renálního parenchymu.
S poklesem počtu nefronů
dochází v reziduálních funkčních nefronech ke kompenzační hyperfiltraci. Zvýší se
perfuze glomerulu, efektivní filtrační tlak a filtrační frakce. Mechanismem
tubuloglomerulární autoregulace dochází ke stimulaci syntézy a sekrece reninu v
juxtaglomerulárním aparátu a zvýšené produkci angiotensinu II. Přímým účinkem
angiotensinu II se mění ultrafiltrační koeficient glomerulární stěny a zvyšuje
se filtrace plasmatických bílkovin. Zvyšuje se i přímá extravasace
plasmatických bílkovin endotelem do mesangia. Zvýšený průtok plasmatických
bílkovin mesangiem vyvolává jeho reaktivní hyperplasii a intenzivní syntézu
strukturních komponent glomerulární stěny, které končí sklerotizaci glomerulu.
Tak se postupně uzavírá bludný kruh, se zánikem dalších nefronů se zhoršuje
hemodynamická maladaptace a proces končí renální insuficiencí. Morfologickým korelátem
hyperfiltrační nefropatie je fokálně segmentární glomeruloskleróza.
Analogické
změny glomerulární mikrocirkulace se mohou vyvíjet i bez redukce renálního
parenchymu. Dosud neobjasněným mechanismem dochází k hyperfiltraci v časných
stadiích diabetu 1. typu (insulin dependentního diabetu), přičemž rozsah a
intenzita hyperfiltrace pozitivně korelují se vznikem pozdní diabetické
nefropatie. K přechodné hyperfiltraci dochází po příjmu potravy s vysokým
obsahem bílkovin, k trvalé hyperfiltraci při dlouhodobém nadprůměrném příjmu
bílkovin. Je třeba zdůraznit, že nastíněný patogenetický sled má dosud jen
spekulativní charakter. Není například sporu, že u diabetu 2. typu se
diabetická nefropatie vyvíjí bez předcházející hyperfiltrace. Adaptační nebo
reaktivní hyperfiltraci lze chápat jako iniciaci zániku renální funkce, zvýšený
průtok plasmatických bílkovin mesangiem jako tu část procesu, která se může
bezprostředně podílet na zániku glomerulu. Proteinurie, klasický příznak
renálních onemocnění je tedy nejen důsledkem poškození ledvin, ale současně i
jednou z příčin progrese onemocnění.
Další informace
Miroslav
Engliš
.