Fosfatoniny (phosphatonins) představují skupinu hormonů s fosfáturickým účinkem, které snižují renální reabsorpci fosfátů na straně jedné, neovlivňují signální transdukci prostřednictvím cAMP (jako je tomu u PTH), inhibují 1alfa-hydroxylázu se snížením 1alfa,25 dihydroxyvitaminu D3, jsou produkovány některými tumory s osteomalacií a vyskytují se ve zvýšené koncentraci u onemocnění se zvýšeným vylučováním fosfátů (primárně nebo sekundárně).
Původní představa byla, že se jedná o jeden hormon. O jeho povaze se spekulovalo přibližně od počátku devadesátých let u onemocnění se zvýšeným vylučováním fosfátů (hypofosfatemická rachitis X-vázaná, tumory indukovaná osteomalacie, epidermální nevus) a u renálního selhání (zde je fosfáturie výrazem homeostatického procesu, jehož cílem je snížit fosforémii a zabránit tak rozvoji sekundární hyperparatyreózy). V současné době se za fosfatoniny považuje především
· Fibroblastový růstový faktor 23
· Fibroblastový růstový faktor 7
· Matrixový extracelulární fosfoglykoprotein
· Secernovaný frizzled-related protein-4
Hlavním účinkem fosfatoninů je inhibice renálního transportu fosfátů v proximálním tubulu (přímý efekt) a nepřímé ovlivnění inhibicí syntézy 1,25-dihydroxyvitaminu D3 a snížením střevní absorpce fosfátů (netýká se MEPE a FGF-7). Fenotypovým projevem je hypofosfatémie, abnormální renální ztráty fosfátů a nízké koncentrace 1alfa,25-dihydroxyvitaminu D. Není jasné, zda se jedná o hormony nebo látky s parakrinním účinkem, nejsou jasné zpětnovazebné mechanismy. Kritici poukazují na skutečnost, že není jasně prokázaná fyziologická regulace, ale zejména efekty zvýšených koncentrací fosfatoninů. Pouze FGF-23 byl zatím spolehlivě prokázán u zdravých osob. Poměrně mnoho otázek je nutné ještě zodpovědět.
Je možné, že FGF-23 a paratyrin (parathormon) působí jako antagonisté na rovnováhu vitaminu D, resp. FGF-23 je kontraregulační fosfáturický hormon působící proti efektu vitaminu D. Předpokládá se, že hlavním regulačním hormonem je PTH v situaci, kdy je hypokalcémie s hyperfosfátémií, zatímco FGF-23 je hlavním regulátorem při hyperkalcémii s hyperfosfátémií. Kalcitriol zvyšuje produkci FGF-23, který zvyšuje vylučování fosfátů ledvinami jako odpověď na zvýšenou reabsorpci fosfátů střevem způsobenou kalcitriolem. FGF-23 tedy v této situaci zastupuje fosfáturický efekt PTH, který je při zvýšení kalcitriolu a sklonu k hyperkalcémii suprimován. Předpokládá se, že hyperfosfátémie nemusí být přímým stimulem pro syntézu FGF-23 (Liu, 2006).
Možná hypotéza definující souhru obou regulačních faktorů vychází z následujících mechanismů (Schiavi, 2006):
· zvýšený přísun fosfátů v dietě a následná hyperfosfátémie vyvolá sekreci PTH
· PTH sníží aktivitu Na-fosfátového kontransportéru NPT2a v proximálním tubulu a indukuje syntézu 1alfa,25-dihydroxyvitaminu D (up-regulace 1alfa-hydroxylázy)
· vitamin D indukuje zvýšení rezorpce kalcia a fosfátů ve střevě a aktivuje osteoklastickou rezorpci kosti, současně se zvýší reabsorpce kalcia v ledvinách,
· vitamin D indukuje tvorbu FGF-23 ve skeletu, PTH je tlumeno sklonem k hyperkalcémii
· FGF-23 zvýší vylučování fosfátů (v nepřítomnosti PTH) a zabrání další syntéze vitaminu D
Fosfatoniny lze tedy sumárně označit jako látky s fosfáturickým účinkem, které netvoří zcela kompaktní skupinu. Některé mohou působit nepřímo, např. prostřednictvím ovlivnění sekrece PTH. Typickou vlastností fosfatoninů je zvýšené vylučování fosfátů a snížení syntézy 1,25-dihydroxyvitaminu D3. Nejlépe prozkoumaným fosfatoninem je FGF-23. Většina fosfatoninů (včetně FGF-23) je produkovány tumory.
Další informace
Antonín Jabor