Syndrom autoimunitní polyglandulární se dělí na dva typy. Častější je polyglandulární
autoimunní syndrom typu II. Predispozice k autoimunnímu postižení
nejen endokrinních žláz je založena geneticky, má vztah k určitým HLA
antigenům (HLA-B8, HLA-DR3) a vyskytuje se s vysokou frekvencí
v postižených rodinách, typicky častěji u žen. Zahrnuje autoimunní
postižení štítné žlázy (Hashimotovu thyreoiditidu, primární hypotyreózu,
Basedowovu chorobu), diabetes mellitus I. typu, Addisonovu chorobu, vitiligo,
perniciosní anemii, idiopatickou trombocytopenickou purpuru, celiakii,
myasthemia gravis, primární hypogonadismus, lymfocytární hypofyzitidu, alopecii
a další choroby.
Vzácný je polyglandulární autoimunní syndrom typu I. Vyskytuje se v dětství
při současném vzniku kandidózy kůže a sliznic, Addisonovy choroby,
hypoparatyreózy, diabetu I.. typu,
eventuálně dalších postižení.
Diagnostika
a terapie je popsána u jednotlivých onemocnění, včetně významu stanovení
antiorgánových protilátek. Zejména u Addisonovy choroby
bychom měli při dispenzarizaci vyšetřovat v ročních intervalech TSH a
glykémii k včasnému odhalení poruchy funkce štítné žlázy a diabetu.
Další informace
Jan Čáp