Diabetes insipidus z poruchy nastavení osmostatu (high-set osmoreceptor diabetes insipidus) se vyznačuje zvýšením sekrece vasopresinu (ADH) při vyšší osmolalitě (signálem pro sekreci je vzestup osmolality až nad 300 mmol/kg).
Hi-set osmoreceptor diabetes insipidus
Onemocnění způsobené změnou signálního prahu osmoreceptorů a pozdní signalizací pro uvolnění ADH. Je hypernatrémie a hyperosmolalita, ale na rozdíl od ostatních typů diabetes insipidus chybí hypostenurie.
Signálem pro sekreci ADH je vzestup osmolality až nad 300 mmol/kg. U tohoto typu je normální osmolalita moče (700-1400 mmol/kg), specifická hmotnost moče 1015 kg/m3 nebo i více, plazmatická osmolalita 300-305 mmol/kg. Nesmí se zaměňovat s pojmem „reset osmostat“, kdy je osmostat naopak nastaven na nižší hodnoty.
Bez závažnějších klinických příznaků, onemocnění se diagnostikuje z laboratorního nálezu.
Seznam potřebných vyšetření zahrnuje v séru osmolalitu, Na+, kreatinin, v plazmě ADH (v praxi je ovšem nutné se bez tohoto stanovení obejít), v moči osmolalitu, Na+, kreatinin. Z výpočtů se používá frakční exkrece osmolální a frakční exkrece sodného kationtu. Z funkčních testů přichází v úvahu test s DDAVP. K diagnóze se kromě klinických příznaků a uvedených základních biochemických využívá funkčních renálních parametrů.
Podá-li se DDAVP, nezjistí se významnější odpověď, což je důležitá diagnostická známka.
Wallach, J.: Interpretation of diagnostic tests. 5th Edition, Little, Brown and. Co., Boston, 1992.