Proximální stočený
kanálek (tubulus) jako součást nefronu navazuje na glomerulus. Je
vystlán buňkami s řadou specializovaných funkcí.
V proximálním tubulu
probíhá zpětná rezorpce 80 % vody a iontů (60 % filtrovaného Na+),
úplná zpětná rezorpce glukózy, většinová zpětná rezorpce aminokyselin,
kvantitativně různé rezorpce urey, urátu, fosfátu, hydrogenkarbonátu, iontů,
reabsorpce 70 % kalcia a sekrece organických kyselin, bazí, amoniaku, H+.
V
pars convoluta
proximálního tubulu se uskutečňuje resorpce bílkovin z glomerulárního
ultrafiltrátu. Za fyziologických okolností je resorpce omezena na proximální
segment tubulu, při zvýšených koncentracích bílkovin v ultrafiltrátu se
pravděpodobně resorpce účastní zbývající části pars convoluta proximálního
tubulu. Resorpce nebo sekrece bílkovin v distálních částech nefronu nebyly
dosud spolehlivě prokázány. U člověka je pars convoluta proximálního tubulu asi
14 mm dlouhá a tvoří ji jedna vrstva epitelových buněk, které spočívají na
basolatelární membráně tubulu. Buňky tubulárního epitelu - zvláště v horních
segmentech pars convoluta - svým tvarem poněkud připomínají pařez: apikální
část buňky je přibližně válcovitá, na její luminální ploše jsou husté mikrovilli,
které tvoří tzv. kartáčový lem (brush
border).
Směrem k basolaterální membráně se buňka rozšiřuje a vytváří řasnaté, lištovité
výběžky, které se postupně větví a vzájemně proplétají s analogickými výběžky
sousedních buněk. Plocha buněčné membrány se tak značně zvětšuje. Mezi
sousedícími buňkami vzniká asi 20 nm široká mezibuněčná štěrbina.
Mikrovilli
kartáčového lemu jsou až 1000 nm dlouhé, 80 nm silné, neliší se významně svou délkou a
jsou velmi husté. Na spodině mezi mikrovilli jsou apikální intervilosní prostory.
Na povrchu kartáčového lemu je hydratovaná vrstva tubulárního glykoproteinu,
která při resorpci bílkovin funguje jako elektrostatický receptor. Na apikálním
obvodu mezibuněčných prostor jsou epitelové buňky vzájemně spojeny bodovými
kontakty buněčných membrán (tight junctions). Vzniká tak porézní systém, který
znemožňuje transport bílkovin z tubulární tekutiny zpět do krevní plasmy.
Jádro
tubulární buňky je zpravidla centrálně uložené a je poměrně velké. V apikální
části cytoplasmy bývají četné vakuoly, primární a sekundární lyzosomy, které
obsahují enzymy a v nichž dochází k proteolýze resorbovaných bílkovin. V
postranních lištovitých výběžcích, těsně pod buněčnou membránou jsou podlouhlé
mitochondrie, v nichž vzniká ATP jako zdroj volné energie nutné k aktivním
resorpčním procesům v buněčné membráně. V bazální části buněk je Golgiho aparát
a endoplasmatické retikulum, ojediněle tzv. peroxysomy. Ve středním a dolním
segmentu pars convoluta proximálního tubulu se epitelová výstelka poněkud snižuje,
kartáčový lem je nižší, postranní výběžky nejsou již tak bohatě rozvětvené a v
nich uložené mitochodrie jsou kratší, počet peroxysomů je naopak větší.
Další informace
Miroslav Engliš