Mikroalbuminurie
u diabetu 1. typu se vyskytuje z řady příčin, např. jako součást
renální hyperfiltrace, u počínající nebo rozvinuté diabetické nefropatie,
prognostický význam má ale izolované zvýšení albuminurie. Diabetická nefropatie
se vyvíjí až u 45 % nemocných s diabetem I. typu. Pravděpodobnost jejího
vzniku je tím větší, čím dříve onemocnění začalo, není však závislá na trvání
onemocnění ani na jeho klinické intenzitě. Těžký diabetik s rozvinutými
příznaky orgánových komplikací může mít normální renální funkce. Byla vyslovena
hypotéza, že diabetická nefropatie se vyvíjí u subpopulace nemocných
s geneticky nedokonalou syntézou makromolekul, které v ledvinách
vytvářejí elektrostatickou repulzivní bariéru. Známky diabetické nefropatie
mohou být výjimečně přítomné již při diagnóze onemocnění, zpravidla se však
vyvíjí nefropatie až po několika létech onemocnění .
Nález mikroalbuminurie není
výjimkou při vstupní diagnóze onemocnění. Podrobnější vyšetření však prokáže, že
vzestup exkrece albuminu je ve většině těchto případů provázen současným
vzestupem exkrece všech ostatních plasmatických bílkovin, které jsou součástí
proteinurie zdravých osob a že relace jednotlivých bílkovin, především relace
albuminu a IgG se nemění. Tato mikroalbuminurie nemá prediktivní význam pro
vývoj diabetické nefropatie, je projevem renální hyperfiltrace, která je
důsledkem hypertrofie a hyperfunkce ledvin v iniciálním stadiu onemocnění.
Úpravou léčby (euglykemický režim, přísná kontrola krevního tlaku, dietní
opatření, případně podání inhibitorů ACE) dochází k poklesu a vymizení
této metabolicky podmíněné mikroalbuminurie a u dobře kontrolovaného diabetika
se pak mikroalbuminurie neobjeví ani po fyzické zátěži.
U nemocných, kteří jsou
ohrožení vývojem nefropatie však po určité době (s maximem kolem 15 let po
začátku onemocnění ) dochází k isolovanému vzestupu clearance a exkrece
albuminu (předpokládá se, že je podmíněna poklesem účinností elektrostatické
repulse stěny glomerulární kapiláry), exkrece ostatních bílkovin se nemění nebo
se zvýší podstatně méně. Právě tento izolovaný vzestup exkrece albuminu je
zatím nejdokonalejším indikátorem rizika vývoje nefropatie. Razantní kontrola
glykémie a dietní opatření musí pak sice být součástí léčebných opatření, ale
zřejmě nemají rozhodující vliv na snížení rizika hrozící nefropatie. Podstatně
účinnější jsou snížení krevního tlaku a podání inhibitorů ACE.
Pokud není vzestup exkrece
albuminu rozpoznán nebo respektován, začne se po určité době – obvykle
s dalším vzestupem krevního tlaku a počínajícím poklesem glomerulární
filtrace - zvyšovat i clearance a exkrece IgG a později i clearance volně
filtrovatelných plasmatických bílkovin a vyvíjí se klinicky manifestní
diabetická nefropatie s fixovanou, ireversibilní glomerulární
neselektivní, později i glomerulotubulární proteinurií a onemocnění spěje do
renální insuficience.
Další údaje
Mikroalbuminurie
u diabetu 2. typu
Mikroalbuminurie
u dysfunkce endotelu
Mikroalbuminurie
u změn renální hemodynamiky
Miroslav Engliš
.