Estrogenové a progesteronové receptory
Stanovení estrogenových receptorů (ER) spolu
s progesteronovými receptory (PgR) ve tkáni karcinomu prsu patří po mnoho
let k základním indikátorům vysoce pravděpodobné účinnosti hormonální
terapie. Podle hladiny ER je také určována obecná prognóza vývoje onemocnění.
Chemická a fyzikální charakteristika
Estrogenové receptory patří do skupiny jaderných receptorů.
Bylo zjištěno, že existují dvě různé formy ER: a a b. Teprve nedávno identifikovaná forma
b je homologní s a variantou, vyskytuje se
v thymu, slezině, ovariích a testikulárních buňkách a má výraznou afinitu
k fytoestrogenům. ER α je protein o molekulové hmotnosti asi 65
kDa (595 aminokyselin), k němuž se váže estradiol s vysokou afinitou.
ER β protein sestává ze 485 aminokyselin. Je pravděpodobně výhodnější
cílovou strukturou pro antihormonální léčbu.
Molekula ER je tvořena 6 doménami. Důležité jsou především 2
oblasti: C-koncová doména pro vazbu ligandu a doména pro vazbu DNA. Vazba
estradiolu se děje prostřednictvím ligand-vazebné domény, která obsahuje
hydrofobní oblasti. Vazebné místo pro DNA a vazebné místo pro hormon jsou
umístěny na bílkovině ER tak, že spolu nesouvisejí, a jsou tedy v jistém
rozsahu nezávislé.
Gen pro ER a je lokalizován na krátkém raménku
chromozomu 6, je tvořen 8 exony. ER b gen je umístěn na chromozomu
Role v metabolismu
Je-li na ER navázán ligand, translokuje se z cytoplasmy
do jádra a reaguje s koaktivátory nebo korepresory transkripce
s efektem výsledného ovlivnění cílových genů.
Vazba ligandu, tj. estrogenu, spustí sérii aktivačních kroků
na receptoru: po navázání estradiolu dochází především ke změně konformace
molekul jak ER α, tak ER β, která má za následek disociaci
vazby receptoru s proteiny tepelného šoku, následnou fosforylaci a homo-
či heterodimerizaci. Takto vzniklá kvarterní struktura odcestuje do jádra, kde
se na místě zvaném estrogenový responsivní element naváže na specifickou
vazebnou oblast s vysokou afinitou k DNA. Transkripce je pak
aktivována tvorbou komplexu mezi aktivovaným receptorem a dalšími složkami
transkripčního systému včetně koaktivátorů. Transaktivační účinek ER, což je jeho
hlavní funkcí jako transkripčního faktoru, je podmíněn intaktní oblastí
trankripční stimulace. Ta se skládá přinejmenším ze dvou odlišných
trankripčních domén, jedna se nachází v N-koncové části, druhá
v oblasti vazby hormonu. Aktivity obou transkripčních domén se mění
v závislosti na reagujícím promotoru, pro úplnou transkripční stimulaci
jsou asi zapotřebí obě domény.
Metody stanovení
Stanovení ER (dosud bez rozlišení α a β složky) a
PgR je prováděno jednak imunohistochemickými technikami, dále kvantitativní
ELISA technikou nebo ligand-saturační analýzou. Mezi uvedenými metodami lze
předpokládat určité rozdíly, poněvadž jsou založeny na principu imunochemické
detekce proteinu nebo vazby ligandu.
Progesteronové receptory patří k doplňujícím parametrům
pro vyšetření hormonálního stavu nemocné s karcinomem prsu. Účinkem ER
jako transkripčního faktoru dochází k regulaci transkripce cílových genů,
mezi nimi i genu pro receptorovou bílkovinu PgR. Proto je dosud sporný význam
skupiny ER negativní a vykazujícího zároveň PgR pozitivitu. Zdá se být zřejmé,
že např. antiestrogen Tamoxifen podávaný těmto nemocným je nežádoucím agonistou
stimulujícím nádorovou proliferaci.
Fyziologická variabilita, referenční
rozmezí
Pro primární nádor je definována hranice ER, nad níž je
považována tkáň za pozitivní. Pozitivita je odlišně určována při
imunohistochemické charakterizaci (a to semikvantitativně, jako procento
pozitivních buněk) a při kvantitativním průkazu v cytosolu tkáně
primárního nádoru (cut-off se obvykle pohybuje na hladině 15 pmol/g bílkoviny
ve tkáňovém cytosolu).
Použití pro klinické účely
Maligní onemocnění
Stanovení hormonálních receptorů je velmi důležitým
vyšetřením při stanovení diagnózy karcinomu prsu a patří k základním vyšetřením pro určení způsobu
léčby. Vedle velikosti primárního tumoru, postižení mízních uzlin a gradingu
hraje výsledek tohoto vyšetření významnou roli v hodnocení prognózy
onemocnění.
Stanovení hormonálních receptorů v primárním nádoru je
zásadním kriteriem indikace hormonální léčby. Způsob aplikace jednotlivých typů
hormonoterapie (antiestrogeny, inhibitory aromatáz nebo gestageny) závisí nejen
na stadiu nádoru, ale i na menopauzálním stavu pacientky. Na antihormonální
terapii však odpovídá pouze 60–70 % ER-pozitivních nemocných. Ve
vzdálených metastázách dochází spíše k poklesu ER a PgR, stejně jejich
obsah v primárním nádoru s věkem klesá.
Pozitivita ER a PgR je ukazatelem lepší prognózy vývoje
onemocnění jak ve vztahu k bezpříznakovému intervalu, tak i
k celkovému přežití.
Podle posledních poznatků se jeví, že by bylo vhodné
stanovovat obě formy ER, navíc jak v cytosolové, tak i v jaderné
frakci. Význam nově definovaných variant ER α a z toho plynoucí
molekulární heterogenity v buňkách karcinomu prsu bude třeba teprve
prokázat, může být vysvětlením nedostatečné jednotnosti odpovědi na hormonální
terapii.
Literatura
Dowsett, M., Daffada, A., Chan,
C.M.V., Johnsoton, S.R.D.: Oestrogen receptor mutant and variant.
Eur.J.Cancer 33, 1997,
1177-1183.
Vergote, I., Neven, P., Eds:
The oestrogen receptor and its selective modulators in breast and gynecological
cancer. Eur.J.Cancer, 36, Supl.4, 2000, 1-118.
Další informace
Miroslava Nekulová, Marta Šimíčková
recenzoval Jindřich
Macháček