Receptory pro
steroidní hormony byly prokázány nejen u buněk karcinomů prsu, prostaty a děložního těla,
ale i u leukemických lymfoblastů (pro glukokortikoidy) nebo Grawitzova nádoru
(pro estrogeny). U buněk hepatocelulárního karcinomu byly prokázány recetory estrogenové, androgenové i prolaktinové, což
vysvětluje některé odpovědi na terapii, např. tamoxifenem. Estrogenové i další
steroidní receptory byly zjištěny také u maligního melanomu, některých lymfomů,
kolorektálního karcinomu a meningeomů, avšak bez podstatné léčebné odpovědi při
použití těchto hormonů.
Pouze glukokortikoidy jsou obvyklou součástí terapeutických protokolů
hematologických malignit. Předpokládá se, že působí inhibicí inkorporace
uridinu do nukleových kyselin, zřejmě potlačením aktivity RNA-polymerázy, a tak
tlumí syntézu RNA i bílkovin. Byla též prokázána indukce apoptózy lymfocytů.
Receptory pro FSH a LH byly dokázány u karcinomu vaječníku
a receptory pro cholecystokinin u adenokarcinomu slinivky břišní. Oba tyto
typy nádorů mohou reagovat na podání analogů gonadoliberinu. Jsou to látky
podobné hypotalamickému hormonu uvolňujícímu z hypofýzy luteotropin (LH) a
folitropin (FSH). Někdy jsou označovány jako LH-RH, což znamená LH - uvolňující
hormon, pro převahu působení na LH. Aplikací těchto látek se způsobí zástava
sekrece gonadotropinů a centrální hypogonadismus. To se využívá s úspěchem
jak v terapii karcinomu prsu, tak v léčení karcinomu prostaty.
Další informace:
Miroslava Nekulová