Hormonální terapie
má v onkologii delší historii než chemoterapie – prakticky od r.
1896, kdy byla provedena první ovarektomie u karcinomu prsu. Tato ablativní
terapie byla založena na přesvědčení, že progrese některých nádorových chorob
je hormonálně závislá. Následovalo prodávání hormonů s antagonistickým
efektem od počátku 40. let 20. století u karcinomu prostaty (estrogeny).
Následovaly antiestrogeny, inhibitory hormonů nadledvin a gonád (inhibitory
aromatázy, analoga gonadoliberinů) vyvolávající chemickou adrenalektomii či
kastraci.
Jelikož účinek hormonů je zprostředkováván přes
buněčné receptory (cytoplasmatické pro steroidní hormony a membránové pro
regulační peptidy), bylo další zkoumání účinku hormonů zaměřeno na tuto oblast.
Obecně platí, že po vazbě hormonu na receptor vzniká komplex, který se aktivuje
a v jádře buňky se váže na DNA. Tam mění rychlost syntézy mRNA, většinou
urychlením transkripce a translace (předání nové informace přenosovou RNA
k syntéze nového proteinu). Často to bývá specifický růstový faktor nebo
receptor pro další hormon (Klener, P., 1996).
Receptory steroidních hormonů v onkologické terapii
Mechanismus účinku steroidních hormon v onkologické
terapii
Tím, že se na
hormonální nosič naváže cytostatikum, vzniká lék, který umí zasáhnout nádorovou
buňku dvojím mechanismem. K uvolnění cytostatika pak dojde až
v buňkách, které vychytávají hormonální nosič. Při snížené toxicitě pro
celý organismus je pak možné podání vyšších dávek cytostatika (např.
estramustinfosfát = Estracyt) pro terapii karcinomu prostaty.
V prevenci
karcinomu prostaty se studují retinoidy (indukce apoptózy v kombinaci
s liarozolem) a finasterid (inhibitor 5-alfa-reduktázy, konvertující
testosteron na dihydrotestosteron).
V prevenci karcinomu prsu je nová velmi důležitá informace z oblasti HRT
(hormonální náhradní terapie žen v menopause). O vhodnosti jejího nasazení
bude zřejmě v době budoucí rozhodovat aktivita enzymu COMT (catechol-O-methyltransferasy).
Asi čtvrtina žen má odlišnou variantu tohoto enzymu, který odbourává estrogen a
je ve větším riziku vedlejších účinků HRT, včetně vzniku ca prsu (Lavigne
J.A.,1997).
Klasické hormony jsou tvořeny
v endokrinních žlázách a krví se dostávají na místo svého určení a
působení. Specificky působí na cílové buňky i ve velmi nízkých koncentracích
pomocí vazby na specifické receptory.
Druhou skupinu tvoří látky hormonální
povahy, které jsou produkované mimo endokrinní žlázy a jsou nazývány tkáňové hormony. Některé z nich
jsou již léčebně využívány (dopamin) i v onkologii (interferony –
antivirové cytokiny). Mezi tkáňové hormony patří též cytokiny (růstové faktory,
interleukiny), které mají v organismu řadu úloh, zejména při zánětu,
regeneraci tkání, imunitních reakcích, kancerogenezi, ale i při embryonálním
vývoji, spermatogenezi, oogenezi a fungují jako růstové faktory buněk a tkání
(Palička V., 1993). Některé růstové faktory jsou studovány a terapeuticky
využívány v onkologii - z interleukinů často IL-6, z růstových
faktorů erytropoetin, EGF (epidermální růstový faktor), PDGF (destičkový
růstový faktor), FGF (fibroblastový růstový faktor), somatomediny, onkostatiny,
endoteliny, bombezin, skupina adhezivních molekul a další (Racek J.,1999).
Interferony v onkologické terapii
Antihormonální terapie symptomatická
se v onkologii používá při terapii hormonálně aktivních nádorů (APUDOMů), např.
při karcinoidním syndromu Somatostatin (octreotid), což je hypotalamický hormon
s extrémně krátkým poločasem (3 min.), který snižuje plasmatickou
koncentraci somatomedinu C a EGF (epidermální růstový faktor), inhibuje
uvolňování růstového hormonu, prolaktinu a tyreotropinu a potlačuje vnitřně
sekretorickou činnost slinivky břišní.
Celá řada nádorů je svou proliferační
aktivitou ve fázi iniciace, ale i progrese závislá na hladině hormonů
steroidního typu a dalších endokrinně působících faktorů. Ty působí
v časných preklinických fázích nádorového růstu jako jeden
z promočních faktorů. Zvýšené hladiny steroidů mohou znamenat jeden ze
spouštěcích mechanismů vzniku karcinomu mléčné žlázy a také jiných nádorů
(Rejthar A., 2002). V závislosti na proliferační aktivitě nádorových buněk
pak většinou platí, že čím vyšší je diferenciace nádoru, tím vyšší je denzita
receptorů a tím lepší je prognóza měřená přežitím. Pro konečný efekt účinku
endokrinního působení je rozhodující až celý funkční komplex působků a
receptorů a ten také určuje regulaci transkripce genů podílejících se na
nádorovém růstu. Hormonální ovlivnění nádorového růstu se tedy obecně uplatňuje
jako regulace genové transkripce. Dnes lze říci, že v jistém smyslu je
každý nádor endokrinně dependentní, zvláště když systém klasických hormonů lze
doplnit řadou působků s účinností parakrinní a autokrinní.
Literatura:
·
Klener P.: Protinádorová chemoterapie, Galén, 1996, s.80-82
·
Adam Z.,
Vorlíček J., Koptíková J. a kol: Obecná onkologie a podpůrná léčba, Praha,
Grada 2003, s.787
·
Lavigne JA,
Helzlsouer KJ, Huang HY, Strickland PT, Bell DA, Selmin O, Watson MA, Hoffman
S, Comstock GW, Yager JD. An association between the allele coding for a low
activity variant of catechol-O-methyltransferase and the risk for breast cancer
Cancer Res. 1997 Dec 15;57(24):5493-7.
·
Palička V.,
Živný P.: Cytokiny – klinická biochemie a metabolismus. Klin. Biochem. Metab.,
1993,1,s.10-18
·
Racek J. et al.: Klinická biochemie, Galén 1999, s.150 – 151
·
Lauerová L., Kovařík J.: Interleukin-
·
Rejthar A., Vojtěšek B.: Obecná patologie nádorového růstu, Grada, 2002,
s. 89
Vhodné internetové
zdroje:
http://www.linkos.cz/odborne/casopis/
Další informace:
Miroslava Nekulová