Žízeň je pocit potřeby příjmu tekutin, zprostředkovaný centrálním nervovým systémem (hypothalamem). Příjem tekutin je u lidí více ovlivněn sociálním habitem (příjem tekutin v určitých „společenských“ souvislostech, jako součást denních jídel nebo jako součásti jídelníčku bohaté na obsah vody) než vlastním pocitem žízně. Žízeň je tedy spíše „záložní“ mechanismus doplňující regulaci osmolality prostřednictvím osy ADH - ledviny.
Stimulace žízně je při hyperosmolalitě, hypovolémii, hypotenzi a působením angiotenzin II. Osmoreceptory jsou umístěny v hypothalamu, jedná se o specializované buňky vybavené aquaporiny. Osmoreceptory reagují na hyperosmolalitu snížením objemu (celulární dehydratace zprostředkovaná aquaporinem 4).
Angiotenzin II je potentní dipsogen
a působí jako neurotransmiter v hypothalamu. Osmoreceptory stimulující
uvolnění ADH a osmoreceptory pro vznik žízně jsou pravděpodobně odlišné
struktury, ale lokalizované ve stejné části hypothalamu.
Osmotický práh pro vznik pocitu žízně je u zdravých osob
velmi blízký prahu pro sekreci vasopresinu (ADH).
Osmotický práh pro vznik pocitu žízně se pohybuje kolem hodnoty plazmatické
osmolality 285 mmol/kg a je prakticky totožný s prahem pro uvolnění ADH.
Vzestup osmolality nad tuto hodnotu tedy vede jak k rostoucímu pocitu
žízně a příjmu tekutin (jsou-li dostupné), tak k uvolnění ADH ze zadního
laloku hypofýzy a sekreci z hypothalamu. Pod uvedenou hodnotou plazmatické
osmolality se tlumí jak pocit žízně, tak uvolnění ADH a ledviny jsou schopny
moč ředit. Synergistický účinek žízně a ADH zajišťuje jemnou a individuálně
dobře reprodukovatelnou regulaci osmolality plazmy.
Za patologických okolností může být práh pro vznik pocitu
žízně jak normální (centrální diabetes insipidus, kdy vyřazením systému ADH je
pacient odkázán na udržování homeostázy vody pomocí příjmu tekutin), tak
porušený (psychogenní polydipsie s nutkavým příjmem tekutin, práh pro žízeň
je nižší než práh pro uvolnění ADH).
Syndrom nepřiměřené sekrece ADH (SIADH)
vykazuje 4 typy, z nichž u typu B je porušený práh pro uvolnění ADH (reset
osmostat). Lze ale prokázat současně snížený práh pro žízeň, a to na velmi
podobnou hodnotu jako má práh pro uvolnění ADH (o cca 20 mmol/kg). Celý
regulační systém osmolality je tak (přinejmenším u tohoto typu) nastaven na
nižší hodnoty.
Pro vyhodnocení pocitu žízně lze použít nekalibrovanou úsečku o délce 10 cm, na které je zaznamenává pocit žízně umístěním značky od 0 cm (žádná žízeň) až po 10 cm (opravdu velká žízeň). Umístění značky se převede na cm (skóre žízně) a lze jej statisticky vyhodnotit s překvapivou reprodukovatelností a jednoznačnou vazbou na fyziologické ukazatele. Podobný systém hodnotí žízeň pomocí skóre na analogové stupnici 0 až 100 (Gheorhiade, 2006). Vyhodnocení pocitu žízně je jedním z objektivních měřítek, kterým se sleduje funkce vazopresinu – například při klinických studiích s antagonisty receptorů pro ADH.
Principy regulace vnitřního prostředí