Idiotyp je pojem označující určitou sekvenci aminokyselin oblasti V imunoglobulinu, která je charakteristická pro klon buněk produkujících danou protilátkovou molekulu. Idiotypové determinanty imunoglobulinových molekul byly prokázány imunizací zvířat specifickými protilátkami, vytvořenými proti danému antigenu imunizací geneticky blízkých kmenů zvířat. Jediným antigenním rozdílem mezi imunoglobulinem dárce a příjemce byla tedy sekvence aminokyselin variabilní oblasti daná specifitou protilátky. Odpověď příjemce byla omezena pouze na determinanty lokalizované v této oblasti. Stejný nebo podobný pokus je také možné provést na jiných živočišných druzích, je však nezbytné ze získaného antiséra odstranit protilátky proti imunoglobulinům živočišného druhu dárce a tak dosáhnout specifity pouze proti determinantám idiotypu. V některých případech lze reakci mezi protilátkou proti idiotypu protilátky proti haptenu inhibovat haptenem. To znamená, že se idiotypové antigenní determinaty nacházejí v blízkosti nebo přímo ve vazebném místě protilátky. Protilátka proti determinantám idiotypu může být považována za imunologický znak vazebného místa. I když dosud nebyly determinanty na hypervariabilních úsecích lokalizovány, předpokládá se, že určují specifitu protilátky.
Je nepochybné, že je možné označení idiotyp použít pro kteroukoli kombinaci oblastí V řetězců H a L. Znamená to, že každá z těchto kombinací má svoji vlastní idiotypovou specifitu. Protože se může kterýkoli řetězec L vázat na kterýkoli řetězec H a společný repertoár VH oblastí sdílí 5 různých tříd řetězců H, může být jedna a tatáž idiotypová determinanta vázána na různé imunoglobulinové třídy.
Poznámka
Idiotopem se rozumí
epitop (antigenní determinanta ) na idiotypu.
Další
informace
·
Základní struktura a terminologie
imunoglobulinů
·
Sekreční komponenta a řetězec J
· Imunoglobuliny: sacharidové složky
·
Imunoglobuliny: biologické
aktivity
·
Imunoglobuliny: variabilní
oblast
·
Imunoglobuliny: povrchové
imunoglobuliny
·
Imunoglobuliny: prostorové
modely
Jaroslava
Vávrová
recenzoval Miroslav Engliš
.