Imunogenicita je vlastnost, která umožní látce vpravené do organismu vyvolat imunitní odpověď (humorální nebo buněčnou, nejčastěji obě). Látky, které tuto vlastnost mají, jsou nazývány imunogeny. Starší termín „antigen" je dnes užíván pro sloučeniny reagující s protilátkami, i když samy o sobě imunogenní nejsou. Znamená to tedy, že jsou všechny imunogeny také antigeny, obráceně však tato definice neplatí.

Nízkomolekulární sloučeniny, včetně řady léků a antibiotik, imunogenní nejsou. Jestliže jsou však tyto sloučeniny navázány na imunogenní proteiny, vytvořené konjugáty indukují po vpravení do organismu tvorbu protilátek také proti nízkomolekulární sloučenině, která může s protilátkami reagovat (viz hapten), je tedy antigenní, ne však imunogenní.

Termínem epitop je označována ta část molekuly antigenu, která se váže na protilátku nebo buněčný receptor buněk T. Dřívější označení „antigenní determinanta" se váže ke stejné struktuře, je synonymem epitopu. Oba uvedené termíny se liší od tzv. imunogenní determinanty, která odpovídá imunogenicitě.

Základní charakteristiky imunogenicity

Imunogenicita není vrozenou vlastností molekuly, která platí sama o sobě, jak je tomu v případě fyzikálních charakteristik, ale je vázaná na organismus příjemce, je závislá na jeho biologických a genetických vlastnostech a v neposlední řadě také na jeho stavu. Významný vliv na imunogenicitu dané látky má způsob podání imunogenů, vlastní imunizační technika, druh imunizovaného zvířete a konečně také citlivost metod, kterými je průběh imunizace sledován. I když nejsou dosud všechny faktory, podílející se na imunogenicitě sloučeniny, dostatečně objasněny, lze dobře definovat podmínky nezbytné pro to, aby daná sloučenina imunogenní byla. Mezi základní podmínky patří:

A. Cizorodost: imunitní systém rozlišuje vlastní („self") a cizí („non-self'), imunogenní jsou tedy pouze molekuly, které jsou imunizovanému zvířeti cizí. Např. albumin, izolovaný z králičího séra, nevyvolá tvorbu protilátek, je-li podán zpět stejnému nebo dalšímu králíkovi. Jestliže je však k imunizaci vybrán jiný živočišný druh, je pravděpodobné, že podle dávky, způsobu a frekvence podávání albuminu budou v séru imunizovaného jedince prokázány specifické protilátky proti králičímu albuminu.

B. Molekulární velikost: extrémně malé molekuly, jako jsou aminokyseliny nebo monosacharidy, nejsou imunogenní. Všeobecně platná prahová hodnota velikosti molekul pro imunogenicitu není dána, je však známa a experimentálně doložena souvislost imunogeniciíy a velikosti molekuly. V některých případech byla nalezena imunogenicita i u sloučenin o molekulové hmotnosti menší než 1000. Všeobecně je přijímána zkušenost, že látky o menší molekulové hmotnosti než 10 000 jsou buď slabými imunogeny, nebo nejsou imunogenní vůbec.

C. Chemická složitost: aby byla daná sloučenina imunogenní, musí vykazovat určitý stupeň chemické rozmanitosti, složitosti struktury molekuly. Tento postulát lze jasně ilustrovat příkladem imunizace syntetickými polypeptidy. Homopolymery, tvořené jednou aminokyselinou, jsou velmi špatnými imunogeny bez ohledu na jejich molekulovou hmotnost, zatímco kopolymery dvou nebo tří aminokyselin mohou vyvolat dobrou imunitní odpověď. Je třeba znovu opakovat, že je obtížné určit přesnou hranici i v tomto požadavku. Všeobecně platí, že imunogenicita vzrůstá s komplexností (složitostí) chemické struktury imunogenů. Např. aromatické aminokyseliny zvyšují imunogenicitu více než alifatické aminokyseliny. To bylo experimentálně potvrzeno použitím polypeptidových imunogenů, obsahujících různá množství tyrozinu. Imunogenicita jednotlivých derivátů byla přímo úměrná obsahu tyrozinu. Navázání tyrozinu na molekuly slabých imunogenů, např. želatiny, která má malý obsah aromatických kyselin, značně zvýší imunogenicitu želatiny.

D. Genetická konstituce imunizovaného jedince: schopnost jedince reagovat na podaný imunogen je pod genetickou kontrolou imunitní odpovědi.

Způsoby podání imunogenů: imunitní odpověď na podaný antigen závisí na dávce a způsobu podání. Množství antigenu, které je neúčinné při intravenózním podání, může vyvolat vydatnou odpověď, je-li podáno subkutálně v adjuvans. Vzrůstající dávky vedou k vyšší imunitní odpovědi, nejsou však přímo úměrné zvýšení dávky imunogenů. Vzrůstající dávky imunogenů nemusí jen snížit stimulaci tvorby protilátek, ale mohou vyvolat specifickou neodpovídavost, resp. navodit toleranci imunizovaného jedince vůči danému imunogenu.

Další informace

· Imunoglobuliny

· Základní struktura a terminologie imunoglobulinů

o Typy lehkých řetězců

o Třídy těžkých řetězců

o Vlastnosti lidských imunoglobulinů

o Podtřídy polypeptidových řetězců

o Allotypické (allelické) formy těžkých a lehkých řetězců

· Sekreční komponenta a řetězec J

· Sacharidové složky imunoglobulinů

· Imunoglobuliny: biologické aktivity

· Imunoglobuliny: variabilní oblast